Fauly s důrazem na emoce

Tyto argumentační fauly jsou velmi časté a silně manipulativní – využívají totiž lidského sklonu podléhat emocím. Svým způsobem mají pořád nějaký logický vzorec, jejich závěr je ovšem chybný, neplatný a zavádějící, což přes závoj emocí, které vzbuzuje, není na první pohled patrné.

KDO A JAK TYTO FAULY POUŽÍVÁ

Jsou to fauly typické pro propagandu totalitních režimů. V politice je možné na ně narazit u přirozeně emotivních témat, ale také v případě nedostatku důkazů, kdy se pak politici uchylují k apelům na emoce, místo aby argumentovali konkrétními fakty.

Obecně se dá říci, že pomocí faulů s důrazem na emoce nás manipulátor obratně vmanévruje do pocitu strachu, bezmoci nebo viny, kterým se pak jen obtížně bráníme.

Stává se ovšem také, že tento typ faulu použije mluvčí omylem – a to v případech, kdy sám tuto emoci pociťuje. Má-li například on sám z něčeho strach, pak mu takový apel přijde smysluplný, třebaže ve skutečnosti není.

Druhy faulů s důrazem na emoce

Při použití tohoto faulu se mluvčí se snaží získat podporu tím, že zneužívá oponentova soucitu, nebo pocitu viny. Může apelovat i na soucit publika, aby ho strhl na svoji stranu. Vytváří nevyslovený předpoklad, že vše smutné je špatné a vše veselé naopak dobré.

Odmítnutí tohoto faulu často následují další emoční podpásovky. Před publikem, které je apelům na emoce vstřícné, může být takové odmítnutí velice riskantním krokem. Pokud se řečník pokusí postavit emoce do kontrastu s chladnými fakty, může se snadno stát, že na publikum nezapůsobí ani zdaleka tak silně. Pak je vykreslen jako necitlivý, asociální, sobecký apod.

Apel na soucit je jedna z hlavních zbraní každého zkušeného manipulátora. Zřídkakdy je užit omylem – a v mezilidských vztazích bývá často známkou toxického chování.

  • “Nemůžete můj návrh odmítnout! Víte, kolik mi dalo práce ho vypracovat!” A nebo ještě lépe: “Jestli ho odmítnete, zničíte mi život!”

Mluvčí v tomto případě obchází věcnou analýzu návrhu – stojí-li za to ho využít, nebo je to blbost. To, že věnoval množství energie jeho vypracování, ještě neznamená, že výsledný návrh je opravdu kvalitní.

  • “Nemůžete toho člověka postavit před soud – vždyť už je starý a nemocný, nechte ho být.”

Mluvčí úplně obchází otázku objektivní viny či neviny a s tím spojenou argumentaci.

  • „Už mi neslouží paměť, musíte mi odpustit, že si nevzpomenu, kde přesně jsem ten článek viděl.“

Důkazní břemeno vždy leží na tom, kdo něco tvrdí – a pokud své tvrzení nedokáže doložit, nejedná se o platný argument.

Podstatou tohoto faulu je používání lichotek, aby jimi mluvčí podpořil své závěry a znevážil argumenty protistrany. Může být také použit jako technika manipulace, pomocí níž lze člověka přesvědčit, aby udělal, co se po něm chce.

Tento manipulativní faul se v diskusi zřídkakdy objeví omylem. Často jde o nenápadné rétorické vsuvky, které mají za účel vehnat oponenta do bezvýchodné situace a při tom získat publikum na stranu mluvčího.

  • „Každý inteligentní člověk se mnou musí souhlasit.“

To je naprosto základní varianta tohoto faulu, která případné odpůrce rovnou staví do pozice neinteligentních lidí. Spolu s tímto argumentem tak musí oponent odmítnout i to, že je inteligentní.

  • “Skutečně morální lidé mohou volit jedinou stranu, a to tu naši.”

Mluvčí nenápadně dělí lidi do dvou kategorií – na ty morální a na ty, kteří morální nejsou. A zároveň vytváří předpoklad, že pokud je někdo morální, tak volí právě jeho politickou stranu.

  • “Můžeš to udělat za mě? Ty jsi na to mnohem šikovnější…”

Tento pokus o manipulaci snad ani nevyžaduje komentář. Mluvčí, který se chce vyhnout své práci, se pomocí lichotky snaží zařídit, aby ji dělat nemusel.

*

Zkušený manipulátor využívá kombinace faulů. Například Apel na strach vystřídá Apelem na lichotky – nejprve vyvolá dojem bezvýchodné situace a následně nabídne řešení spolu s lichotkou, čímž výrazně zvýší šanci, že jeho návrh bude přijat.

Tento apel vychází z předpokladu, že to, co vzbuzuje strach, je automaticky špatné. Jde o argumentaci, kde chybí jakékoliv platné důkazy a strach je jedinou motivací pro akceptování autorova tvrzení.

Právě na strachu je založen argument, že proti této konkrétní věci je potřeba bojovat, nebo ji odmítnout – a to jen a pouze z toho důvodu, že je děsivá. Případně se mluvčí snaží zvýšit strach a předsudky vůči svému oponentovi, a nebo získat podporu pro svůj argument vyvoláním strachu z alternativy.

První apely na strach slýcháme už od našich rodičů:

  • “Neukazuj, nebo ti zčerná prst.”

  • “Nešilhej, nebo ti to už zůstane.”

Děti zpravidla neví, proč některé věci nemají dělat kromě toho, že je na ně apelováno strachem.

  •  „Pokud něco neuděláme, tak teroristé vyhráli.“

Tento argument se začal v USA používat po 11. září. O faul se však jedná pouze za předpokladu, že k podpoře svého tvrzení mluvčí nepoužije nic jiného než strach nebo další fauly.

  • „Nebudu-li zvolen, pak naši zemi čeká ekonomická krize!“

Mluvčí bez uvedení platných argumentů straší krizí v případě, že ho lidé nezvolí.

*

Strach motivuje k vyhnutí se nebezpečí nebo útěku před ním – tato emoce je uzpůsobena k holému přežití člověka, a logické myšlení jí bývá ze zjevných důvodů podřízeno.

Apel na strach je v přesvědčování ještě efektivnější, je-li použit v kombinaci s dalšími apely na emoce, například Apelem na lichotky.

Strach je obvyklým prostředkem pro manipulaci s veřejným míněním a bývá neoddělitelnou součástí propagandy. Díky Apelu na strach lze ve společnosti posouvat hranice přijatelného a vydávat je za nutná opatření. A zhusta je také využíván v marketingu a reklamě.

Apelu na strach je využíváno také ve zdravotnictví, což je z etických důvodů podrobováno kritice. Jeho příkladem mohou být varovné obrázky a nápisy na tabákových výrobcích. A uchyluje se k němu například i vládní kampaň “Udělejme tečku…” využívající sugestivních obrazů a zkratek, které mají bez uvedení dalších argumentů přesvědčit lidi o nutnosti očkování.

V tomto případě mluvčí uvádí, že argument je pravdivý (nebo lživý), protože on pevně věří, že je. A při tom úplně obchází jakékoli dokazování.

Zkrátka je to tak, protože on tomu věří.

Tento argumentační faul vychází z několika různých zkreslení – ignoruje nepříjemné informace, má také tendenci zpětně potvrzovat správnost přesvědčení mluvčího a fakta zde nahrazuje víra.

  • “Tohle by on nikdy neudělal! Vždyť ho přece miluju!”

Dívčiny něžné city ovšem nemají nic společného s tím, zda se její partner něčeho dopustil, a nebo ne.

  • “Miloš Zeman ví, co dělá. Je to přeci náš prezident.”

Ani vysoký politický post sám o sobě nezaručuje, že člověk, který jej zastává, je k výkonu své funkce dostatečně kompetentní.

  • “Teď už to musí vyjít, vsadil jsem na to poslední prachy!”

Nemusí, bohužel.

Tento argumentační faul je velmi podobný předchozímu, ale funguje trochu jinak – důsledky plynoucí z určité hypotézy jsou natolik nepřijatelné, že prostě musí být mylná.

Mluvčí tak vytváří nevyslovený předpoklad, že argumenty s přijatelnými důsledky jsou pravdivé, zatímco ty s nepřijatelnými nikoliv. Problematická je také kategorizace důsledků – to, zda jsou přijatelné, či ne, záleží na subjektivním hodnocení mluvčího.

Apel na důsledky se podobně jako předchozí faul vyznačuje tendencí ignorovat nepříjemná fakta. Proto nejde ani tak o snahu manipulovat jako spíš o vliv zkresleného zpracování informací.

  • “Nemůže být pravda, že soudce při rozhodování záměrně nevzal v úvahu předložené důkazy. Musel by být někým podplacen – a to by znamenalo skandál!”

Mluvčí odmítá připustit možnost, že by soudce mohl být zkorumpovaný. Kdyby to byla pravda, zhroutila by se jeho představa o nezávislosti justice a navíc by to mělo velmi nepříjemné důsledky v podobě skandálu.

  • “Představa, že Země obíhá kolem Slunce, je nepřípustná! Kdyby tomu tak bylo, museli bychom zpochybnit učení Aristotela, Platóna i samotnou Bibli.”

Inu, znamenalo by to přehodnocení dosavadního poznání a k tomu i věrouky. A ve výsledku by to ohrozilo důvěryhodnost církve coby nositele neochvějné pravdy. Přiznat omyl je zkrátka těžké – obzvlášť když se dotýká životů miliónů lidí.

Tento faul využívá skutečnosti, že vůči oponentovi nebo jeho tvrzení existují pocity zášti. Jeho argumenty jsou tedy vydávány za špatné či nepravdivé právě kvůli kontroverzi, kterou vzbuzuje jeho osobnost.

Apel na zášť je podobný faulu “Ad hominem”, na oponenta ovšem neútočí přímo, ale využívá již existující nelibosti vůči němu.

  • “Kdo by věřil těm tvým blábolům – vždyť tě tu nemá nikdo rád!”

Subjektivní pocity nijak nesouvisejí s objektivní pravdivostí argumentu. Člověk, který je oblíbený, nemusí být nutně pravdomluvný, a člověk neoblíbený také nemusí být vždy lhářem – pocitem zášti, kontroverzí či špatnou pověstí proto nelze argumentovat.

Přehání nějaké nenápadné okolnosti oponentova argumentu do absurdna, a to za účelem jeho zesměšnění. Využívá komediálního načasování, slovíčkaření a často také kontrastu se “zdravým rozumem”. Přitom mluvčí neprezentuje žádný vlastní argument – spoléhá se pouze na zesměšnění tvrzení oponenta.

Objevuje se často v reakci na prognózy, kdy je nesouhlas s určitou předpovědí vyjádřen právě Apelem na posměch, nebo v souvislosti s problematikou, které mluvčí do hloubky nerozumí, a proto se uchyluje k manipulaci tímto faulem. Tím se také trochu podobá faulu Pálení čarodějnic, který předpokládá, že něco není možné či pravdivé, protože to mluvčí nechápe.

  • “Jestliže věříte v Boha, tak to určitě věříte i na víly a lesní skřítky.”

Zde mluvčí diskredituje oponentovy postoje pomocí zesměšnění tak, že klade rovnítko mezi víru v Boha a víru v existenci pohádkových bytostí.

  • “Tak vy byste chtěli přidat? No, já bych taky chtěl, aby mi jen tak přistál na účtu milion.”

Majitel firmy vyvrací oprávněnost požadavku svých zaměstnanců zesměšňujícím přirovnáním – chtít vyšší mzdu však není nic absurdního, na rozdíl od požadavku na milion jen tak.

Spočívá v tom, že něco je vydáváno za správné, protože je to „normální“ (nebo naopak za špatné, protože to je „nenormální“).

Premisa tohoto faulu se opírá o rozdělení normální vs. nenormální. Už to samo o sobě může být sporné, protože takové dělení je často podřízeno sociálním vlivům, čímž je silně zkresleno. (Jinými slovy lidé pocházející z různého prostředí budou za “normální” považovat rozdílné věci.) Tento faul navíc vytváří také Falešné dilema tím, že dává na výběr pouze dvě možnosti, zatímco jiné alternativy opomíjí.

Abychom mohli nějakou věc klasifikovat jako normální, musí být součástí nějaké normy – a tu by mělo být možné objektivně popsat. Apel na normalitu je často doprovázen tím, že mluvčí si normu sám definuje. A určí také, že věc, proti které argumentuje, její součástí není, přičemž z toho důvodu je špatná. Tento předpoklad nemusí být přímo vysloven, ale mluvčí argumentuje právě na jeho základě.

Apel na normalitu má dvě varianty:

1) Citování skutečné normy a apelování na to, že pokud je něco její součástí, pak je to správné (a naopak).

2) Vymýšlení vlastních norem a toho, co je a není normální + následné apelování, že tyto věci jsou (případně nejsou) správné.

  • “Proč si nenajdeš nějakou normální práci a nenecháš se někde zaměstnat?”

Toto je příklad vymyšlené normy, kterou reprezentuje předpoklad, že normální (a tedy správné) je nechat se zaměstnat a jakákoli jiná forma vydělávání peněz normální (a tedy správná) není. Což sice není řečeno přímo, nicméně z kontextu to vyplývá.

  • “Neposílat děti do školy a učit je doma není normální. Z takových pak rostou problémoví lidé.”

Zde se jedná o normu skutečnou – většina dětí opravdu školu navštěvuje. V žádném případě to však neznamená, že by přímým následkem domácího vzdělávání dítěte bylo jeho problematické chování. 

*

Poznámka:

V rámci některých filozofických disciplín, kde „norma“ nese určitý kontext, může být Apel na normalitu platným argumentem.

Velmi se podobá předchozímu typu faulů – vychází z předpokladu, že něco je správné, protože je to „přirozené“ (nebo naopak špatné, protože to je „nepřirozené“), přičemž mluvčí vynechává další argumentaci, které by podpořila jeho tvrzení.

Tento faul vychází z rozdělení světa na “přírodu” a “civilizaci”. Avšak “přirozenost” a “správnost” jsou dvě zcela rozdílné věci. Problém spočívá v tom, že:

1) když je něco „přirozené“, ještě to nemusí být automaticky dobré

2) žádná obecně přijímaná definice slova „přirozený“ neexistuje

Jedná se tedy o názor mluvčího a nikoli platný argument. Navíc jde často o Falešné dilema, které předkládá pouze dvě protikladné možnosti a úmyslně zamlčuje další alternativy. Logická premisa tohoto faulu je také velice snadno vyvratitelná – stačí poukázat na existenci věcí, které jsou například jedovaté nebo nebezpečné a zároveň jsou „přirozené“.

  • “Světlo slunce je přirozené, a proto je pro člověka dobré vystavovat se mu co nejvíce.”

Toto tvrzení je značně zavádějící. Je sice pravda, že sluneční svit člověku v mnoha ohledech prospívá, vystavovat se nadměrně jeho působení však může zapříčinit různé zdravotní komplikace.

  • “Děti se odjakživa rodily doma. Je to přirozené a je to tak správně.”

Z řečeného nenápadně vyplývá, že porod jinde než doma (patrně tedy v nemocnici za lékařské asistence) je “nepřirozený”, a tudíž “nesprávný”. Ale podobně jako předchozí tvrzení, ani toto nelze zobecnit.

*

Poznámka:

Je-li souvislost mezi pojmy “přirozený” a “dobrý” předem vysvětlena a tyto pojmy definovány, pak se o faul nejedná. To se však většinou neděje a slovo “přirozený” bývá užito na základě subjektivního dojmu – tedy je spíše manipulativní prezentací vlastního názoru jako objektivní vlastnosti.

Slovo “přirozený” je sice citově neutrální, jeho opak, “nepřirozený”, má ovšem negativní konotace. S pomocí této asymetrie je možné obcházet přímý útok na některé skupiny lidí. Pokud například označíme heterosexualitu za „přirozenou“, nenápadně tím označíme homosexualitu za „nepřirozenou“, a tedy vlastně za špatnou.

Proto jsou jakékoli debaty na téma přirozenosti či nepřirozenosti homosexuality, očkování, antikoncepce či užívání psychotropních látek z podstaty věci bezpředmětné. Přirozenost či nepřirozenost těchto věcí je pouze otázkou názoru a nemá souvislost s jejich reálnými morálními, společenskými či zdravotními dopady.