Fauly s důrazem na rozum

Lidský mozek má tendenci zjednodušovat procesy, které provádí. Kdybychom každý jednotlivý úkon, veškerý pohyb a všechny vjemy měli zpracovávat “poctivě” krok z krokem, nebyli bychom schopni složitějších úvah, neboť bychom na ně spotřebovali veškerou mozkovou kapacitu. Proto si přirozeně vytváříme tzv. mentální zkratky, které sice mozku usnadňují zpracování informací, zároveň je ale poněkud zkreslují.

Argumentační fauly s důrazem na rozum využívají právě takových zkratek a chyb v uvažování, na jejichž základě je pak vyvozen mylný závěr. Zákeřnost tohoto typu faulů spočívá v tom, že se tváří jako rozumné a logické. Snadno se jich můžeme omylem dopustit i my sami – jde totiž o představy, o kterých ani nemusíme vědět, že je máme, protože rozhodování na jejich základě neprobíhá vědomě.

Druhy faulů s důrazem na rozum

Tkví v přesvědčení, že něco je pravda, protože to tvrdí hodně lidí. Což je samozřejmě hloupost – to, že je nějaký názor rozšířen mezi širokou veřejností, nevypovídá zhola nic o tom, zda je, či není pravdivý, vědecky ověřený a správný.

  • “Že je tenhle člověk lump, to se přece dobře ví!”

Jakmile je něco “obecně známé”, “ví to každý”, nebo to “každý říká”, je na místě zpozornět a pravdivost tohoto tvrzení si ověřit.

Jedná se o přesvědčení, že vše zakořeněné v minulosti je dobré či pravdivé. Tak to ale být nemusí – důvody, které v minulosti vedly k tomu či onomu, mohou být dávno zastaralé.

  • “Škoda každé rány, která padne vedle. Táta mě mlátil jak žito a vychoval ze mě pořádného člověka.”

Takovou “tradiční” výchovu děti moc neocení. Zato soud by ji mohl jakožto týrání svěřené osoby “ocenit” odnětím svobody až na 5 let.

Vychází z předpokladu, že obvyklý postup při řešení čehokoliv je správný, zatímco ten neobvyklý je nutně špatný. Žádná novinka tedy nedostane šanci a nemůže být zavedena.

Apel na obvyklý postup může pramenit z nechuti vůči změnám. Často je ovšem užíván také k obhájení nekalých praktik a amorálního chování.

  • “Dělají to tak všichni.”

  • “Já to tak dělám vždycky.”

Což ale nevypovídá zhola nic o tom, zda je tento postup správný / nejlepší možný.

Tento typ faulu působí úplně opačně nežli typ předchozí. Vytváří dojem, že vše, co je nové a moderní, je také dobré či pravdivé. A naopak vše starší je zaostalé, špatné či nepravdivé. Úskalím tohoto typu faulu je, že mluvčí danou věc nezkoumá hlouběji a v souvislostech, ale rovnou předpokládá, že co je nové, to je dobré. Což nemusí být vždy pravda.

  • “Nová vylepšená receptura” ještě nezaručuje, že čokoláda bude chutnat lépe, nebo že prací prášek odstraní skvrny důkladněji než jeho předchozí verze. A novější typ auta také nemusí být bezpečnější, méně poruchový, rychlejší nebo prostě hezčí než ten starší.

Abychom takové tvrzení mohli použít, je třeba provést analýzu kvalitativních vlastností obou výrobků a jejich vzájemné porovnání.

Tento faul se odkazuje na tvrzení autority a prezentuje ho jako důkaz pro pravdivost argumentu, čímž elegantně obchází faktické obhájení samotného tvrzení. Přitom skutečnost, že je někdo v určité oblasti autoritou, nezaručuje ani zdaleka pravdivost konkrétního tvrzení. Je znám nespočet příkladů, kdy se lidé, a to i na slovo vzatí odborníci, mýlili a jejich omyl byl následně prokázán.

Citování stanoviska autority není samo o sobě faulem – tím se stává až v momentě, kdy mluvčí uvede, že z důvodu postavení autority je toto stanovisko pravdivé, a neuvede platné argumenty prokazující, že tomu tak skutečně je.

  • “Žádné ničení planety se neodehrává a globální oteplování neexistuje – když to tvrdí tak inteligentní člověk, jako je Václav Klaus, tak to musí být pravda.”

Nehledě k tomu, že Václav Klaus není odborníkem na ekologii a environmentalistiku, nýbrž politikem, samotné jeho postavení coby autority tento argument neučiní platným.

Tento se velmi podobá předchozímu typu argumentačních faulů. S tím rozdílem, že mluvčí se navíc odvolává na neznámého experta nebo blíže neurčenou skupinu odborníků, kteří jeho argument údajně potvrdili – avšak konkrétní jména a zdroje neuvádí, a proto je ani nelze dohledat.

  • “Někde jsem četl, že…”

  • “Experti se shodli…”

  • “Američtí vědci zjistili…”

To všechno jsou ukázkové příklady, jak začíná faul odkazující na anonymní autoritu.

Tento faul lze rozdělit na dva typy, které vycházejí z již existujících zažitých předsudků vůči penězům a oba svorně zamlčují další příčiny, které by jejich závěr mohly výrazně ovlivnit.

APEL NA BOHATSTVÍ 

Je založen na představě, že peníze pramení z práce a intelektu – tedy pokud je součástí něčeho hodně peněz, musí to být dobré či lepší.

  • “Čím více to stojí, tím to musí být lepší.”

Kvalitu zboží však nelze posuzovat pouze na základě jeho ceny.

APEL NA CHUDOBU

Naopak předpokládá, že peníze korumpují a pokud je součástí něčeho hodně peněz, musí to být nutně špatné.

  • “Ten člověk má hodně peněz, určitě je získal podvodem.”

Může to tak být. Ale obviňovat někoho z nečestného jednání bez jakýchkoli jiných důkazů pouze na základě toho, že se mu dobře daří, je nejenom argumentačním faulem, ale může to být i trestný čin, pokud se u soudu prokáže opak.

*

Stojí za povšimnutí, že některé typy argumentačních faulů, jako jsou právě tyto dva, působí právě opačně (málo peněz = blbý, hodně peněz = taky blbý, ne-li horší). To samo o sobě naznačuje podstatu argumentačních faulů –  tj. že slouží k ohýbání skutečnosti tak, jak se to zrovna hodí tomu, kdo je používá.

Spočívá v tom, že mluvčí prezentuje místo platného argumentu svůj názor (nebo pomocí něj podává doložitelnou lež jako pravdu). Tento faul bývá používán k obraně kontroverzních či bezvýchodných pozic. Apel na názor lze použít i k vyvrácení tvrzení oponenta s tím, že se jedná o jeho názor.

  • “To je váš názor, pane kolego,” slýcháme od politiků v televizních debatách, když chtějí relativizovat tvrzení svého odpůrce.

  • “Co je pravda pro tebe, nemusí být pravda pro mě. Každý máme jiný názor.”

Samozřejmě. Ale srovnáme-li například tyto dva názory:

1) Země je kulatá.

2) Země je placatá.

…pak objektivním měřením zjistíme, že pravdou není ani jeden ;)

*

Názor není totéž, co fakta. A v případě věcné, objektivní diskuse je bezpředmětný. Pokud by však mluvčí doložil pravdivost svého názoru, z jeho tvrzení by se stal fakt, a o faul by se tedy nejednalo.

O faul nejde ani v případě, kdy součástí diskuze nejsou objektivní fakta, ale pouze subjektivní pocity (například dojem z uměleckého díla).

Přirozeně, každý má právo na svůj názor. A má také právo jej svobodně prezentovat. To ale neznamená, že vyvracení (objektivně nepravdivých) tvrzení pomocí důkazů a platných argumentů by mělo být nějakým porušením svobody projevu.

Zkrátka a dobře: Šířím-li bludy, pak se nemohu divit, když je lidé začnou zpochybňovat.

V tomto typu argumentačních faulů mluvčí uvádí, že tvrzení oponenta musí být nepravdivé, protože zní neuvěřitelně. Opírá se o svou neschopnost představit si, jak by mohlo být pravdivé, a předpokládá, že pokud si on sám něco nedokáže představit, tak to nemůže být pravda.

  • Například ještě v 17. století byla nepředstavitelná a zcela nepřípustná myšlenka, že by planeta Země obíhala kolem Slunce, a nikoli naopak.

  • Proto když od někoho uslyšíte: “To není možné! Tak to být nemůže!”, ptejte se, zda je daná věc objektivně vyloučena, nebo si ji mluvčí pouze nedokáže představit a odmítá si ji připustit.

To je variantou výše uvedeného Apelu na nedůvěryhodnost – zde mluvčí místo platného argumentu použije svou neschopnost chápat, jak oponent došel k logickému závěru. Předpokládá, že cokoliv není schopen plně pochopit, je lež. (Zatímco vše jemu srozumitelné pravda je.)

  • “Nechápu, jak jsi na to přišel. To není možný, musí to být blbost.”

O faul by se nejednalo, pokud by mluvčí citoval konkrétní problémy a dokázal nesrovnalosti v logice oponenta.

A pozor také na “selský rozum”Použití tohoto sousloví v argumentaci často vychází z předpokladu, že vše komplikované (nebo autorem nepochopené) je špatné. Což je samozřejmě předpoklad chybný.

*

Jak zákeřné umějí argumentační fauly být, ukazuje právě tento a předchozí typ – nedostatečnost mluvčího, tedy jeho neschopnost něčemu porozumět nebo si to představit, je dovedně přetvořena v argumentační zbraň, která smete veškerou logiku bez možnosti se obhájit. Mozek netřeba namáhat bolestivým přemýšlením.

Spočívá v chybné argumentaci, že pokud je něco pravděpodobné, tak se to nevyhnutelně musí stát. To ovšem popírá samou podstatu pravděpodobnosti, kterou přetváří ve “stoprocentně jistý” závěr. Takový závěr ale vychází z příčin, které ho nezaručují a nemusí k němu nutně dojít. Apel na pravděpodobnost využívá předpokladu, že „co se může stát, to se také stane“.

  • Ve vesmíru jsou miliardy galaxií s miliardami hvězd. Někde tam zaručeně musí být život.”

Nemusí. Jakkoli je to snad pravděpodobné, není to nevyhnutelné.

Jiný případ bylo tvrzení: “… Je vysoce pravděpodobné, že tam někde je život.” Takový výrok by byl v pořádku. O faul se tedy nejedná, pokud mluvčí uvede jen samotnou pravděpodobnost a neuchýlí se k argumentaci o nevyhnutelnosti dané věci.

A konečně velmi oblíbený typ argumentačních faulů, které se tváří, že tvrzení je pravdivé, protože ho nikdo nevyvrátil (a nebo naopak, že je nepravdivé, protože ho nikdo nepotvrdil). Avšak to, že nelze vyvrátit, zdaleka neznamená, že takové tvrzení je pravdivé. (A nebo naopak.)

  • “Žádný Bůh není. Nikdo dosud neprokázal jeho existenci.”

  • “Bůh samozřejmě je. Nikomu se nepodařilo jeho existenci vyvrátit.”

Také se vám zdá nesmyslnost takové argumentace zjevná? ;)

*

Zde navíc mluvčí přesouvá povinnost prokázat neplatnost tohoto tvrzení na oponenta.

DŮKAZNÍ BŘEMENO OVŠEM VŽDY LEŽÍ NA AUTOROVI VÝROKU