A co děti?

13.11. 2021

A co děti?

Dnešní hemzy nebudou ani trochu vtipné a už vůbec ne veselé. Politici, ať si šaškují, jak chtějí, a covibundus se taky může jít vycpat. To všechno jsou jen taškařice dobré tak k tomu, abychom si ukrátili dlouhou chvíli. Jsou to jen červi hýbající tělem mrtvého koně, který už se ale nezvedne, aby uběhnul Velkou pardubickou. Hlouposti, nic víc.

Proto nemá valný smysl věnovat pozornost osvětlenému jevišti současného dění. Soustředit bychom se měli spíš na sebe… a na naše děti, do jejichž rukou brzy předáme osud celého světa. Jak si v budoucnu dokáží poradit a jak budou přistupovat k životu, záleží do značné míry na tom, jaký příklad jim nyní dáme a kolik pozornosti a lásky od nás dostanou.

Je tohle vůbec možné?

V posledních dvou dílech pořadu České televize “168 hodin” se objevila reportáž o jedenáctiměsíčním chlapci, který kvůli zdravotním problémům strávil celý svůj dosavadní život v péči lékařů. Jeho matka o něj nejeví zájem a on, v neosobním a odcizeném nemocničním prostředí, zůstal zcela sám. Zdravotnický personál samozřejmě nemá při plnění svých pracovních povinností prostor, aby suploval roli rodičů a miminku poskytoval dostatek něhy, doteků a obecně lidského kontaktu, jaký potřebuje pro svůj správný vývoj.

Úřady mající na starost sociálně-právní ochranu dětí v případě tohoto chlapečka naprosto selhaly – na jeho situaci musela upozornit úplně cizí paní, která si v motolské nemocnici osamělého miminka přivázaného k postýlce náhodou všimla. Začala se zajímat o jeho osud a chodila je navštěvovat, dokud nebylo převezeno do jiné nemocnice, kde jí posléze tyto návštěvy zakázali. Jak se to podepíše na vývoji chlapce a jeho duševním zdraví, nikoho odpovědného nezajímalo a nikdo to neřešil.

Díky výše zmíněné paní, která nezůstala lhostejná a prostřednictvím sociálních sítí zalarmovala veřejnost, se případ dostal i na televizní obrazovku. A úřady se začaly pomalu hýbat. Pod tlakem všeobecného pohoršení je najednou možné miminku zajistit i v rámci nemocničního pobytu pravidelnou pěstounskou péči. Aleluja.

Téměř celý první rok života, který je z hlediska zdravého vývoje snad nejdůležitějším obdobím, už chlapci nikdo nevrátí. Na jeho zraněné duši to s největší pravděpodobností zanechá následky, které půjdou jen obtížně zhojit.

O.K., lepší pozdě, nežli později. O jedno dítě je tedy snad postaráno. Ale kolik dalších takových leží po českých nemocnicích? Kolik jich je odložených v kojeneckých ústavech? A kolik jich citově strádá v útrobách dětských domovů?

Zájem dítěte na prvním místě? Jistě.

Na to, že nedostatek láskyplné péče a lidského kontaktu ovlivňuje zásadním způsobem vývoj mozku dítěte, přišli odborníci již před mnoha desítkami let a není to věru žádným tajemstvím.

Nejsou-li v nejranějším dětství stimulovány oblasti, které jsou odpovědné za navazování vztahů a pocit bezpečí, tak se už nikdy nevyvinou. Děti, které v tomto období neprožily intenzivní blízký vztah, mají vyšší náchylnost k duševním onemocněním a sníženou schopnost prožívat a udržovat mezilidské vztahy.

Rozdíly ve vývoji mezi dětmi v ústavních zařízeních a dětmi v péči pěstounů a biologických rodin jednoznačně ukazují, že děti vyrůstající v dětských domovech jsou na tom úplně nejhůř. A zatímco potřebují péči nadprůměrnou, dostávají ve skutečnosti tu nejméně vhodnou, která je poznamená na celý zbytek života.

Před rokem 1948 bylo v ústavních zařízeních relativně málo dětí. Existovaly různé varianty náhradní rodinné péče, včetně péče pěstounské. Během totality začal stát pohlížet na celou řadu rodičů jako na rizikové a předával péči a výchovu jejich potomků státním institucím. Počet dětí v ústavech skokově narostl – a tento stav trvá.

Ale proč? Výzkumy hovoří jednoznačně a komunismus dávno odezněl. Počty potenciálních pěstounů stoupají a existuje celá škála citlivých možností, kam lze dítě umístit. Z finančního hlediska je ústavní péče dokonce tou nejnákladnější z možných variant.

Tak v čem je problém?

Proč nenásledujeme moderní trendy, které jsou ve výsledku výhodnější jak pro děti samotné, tak pro celou společnost? Naopak, doposud jsou tu silné tendence zakonzervovat současný stav a coby převažující způsob zachovat péči ústavní, jakkoli děti poškozuje.

Nechápejte to špatně, nikdo netvrdí, že personál kojeneckých ústavů a dětských domovů nedělá vše, co je možné, aby se o děti postaral. Jenomže to je pořád zoufale málo.

Ale svítá na lepší časy a dosud neprostupné ledy se pomalu lámou. V srpnu 2021 konečně poslanci jednohlasně schválili novelu zákona, podle níž by nejmladší děti do jednoho roku neměly být umisťovány do ústavní péčeZměnit tento nevyhovující zákon trvalo desítky let.

Jak dlouho asi ještě potrvá, než se změní také mentalita úředníků, soudců a sociálních pracovníků, kteří o osudu opuštěných dětí rozhodují?

Zdroje