Jak jsme
ke svobodě přišli

20.11. 2021

Pravda vítězi!

Ve středu jsme si připomněli Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva. Většině z nás se u příležitosti tohoto svátku nejspíš vybaví listopadové události roku 1989, jeho existence se ovšem odvozuje už od 17.11. 1939.

Co se tedy stalo?

Abychom si to objasnili, musíme začít 28. říjnem 1939 a 21. výročím vzniku Československa. Tehdy se po celém protektorátu konaly masivní demonstrace proti okupaci nacistickým Německem. Během nich došlo i ke střetům s nacisty, kteří neváhali použít střelných zbraní. Demonstrace měly své oběti – a jednou z nich byl i život studenta medicíny, Jana Opletala.

Jeho pohřeb se konal 15. listopadu a zúčastnily se ho tisíce studentů. Setkání přerostlo v další protinacistickou demonstraci. V noci ze 16. na 17. listopadu byly provedeny razie s cílem zadržet studentské vůdce. Devět lidí bylo popraveno, 1200 posláno do koncentračního tábora a všechny české vysoké školy byly uzavřeny.

“Mezinárodním dnem studentstva” byl 17. listopad vyhlášen v Londýně roku 1941 Mezinárodní studentskou radou, která přijala “Prohlášení spojeneckých studentů k 17. listopadu”.

A právě k tomuto významnému dni se vztahuje i demonstrace, která se v Praze odehrála o 50 let později.

LISTOPADOVÉ UDÁLOSTI ROKU 1989

Ke konci osmdesátých let už komunistickému režimu přeci jen docházel dech a začal ztrácet sílu. Od roku 1988 se jeho tlak pozvolna mírnil – lidé si například dovolili poprvé po dvaceti letech normalizace pořádat demonstrace. Ty ovšem byly stále tvrdě potlačovány. A přes jisté uvolnění se komunistický režim jevil jako stabilní a málokdo si tehdy uměl představit jeho konec.

17. listopadu se na povolené vzpomínkové akci, kterou organizovalo Nezávislé studentské sdružení STUHA ve spolupráci s SSM, sešli studenti pražských vysokých škol. Shromáždění však přerostlo v demonstraci, které se zúčastnilo na 10 000 lidí. Její průběh byl spontánní a poněkud zmatečný – nakonec došlo k zásahu bezpečnostních složek, které studentům zablokovaly cestu a brutálně zbily každého, kdo jim přišel pod ruku.

A tento incident odstartoval sametovou revoluci.

Občany tvrdý zásah proti studentům pobouřil, a to tím spíše, že se rozšířila fáma o smrti jednoho z nich, Martina Šmída. Na vysokých školách a v divadlech se začaly formovat stávkové výbory požadující důkladné vyšetření okolností a potrestání osob za tento zásah zodpovědných. Proti režimu se začali vyjadřovat i mnozí členové komunistické strany. Zato představitelé opozice se zprvu nijak neangžovali. Velkou váhu tomu, co probíhá, nepřikládal ani Sbor národní bezpečnosti a režimní politické špičky.

  • 19. listopadu bylo založeno Občanské fórum – společenská platforma, která požadovala odstoupení zkorumpovaných politiků a propuštění politických vězňů.
  • Od 20. listopadu probíhaly každý den pokojné demonstrace na mnoha místech republiky. Ty už bylo obtížné zarazit.
  • 21. listopadu se stávka rozšířila na většinu vysokých škol v republice. Na Václavském náměstí v Praze se při pokračující demonstraci shromáždilo 200000 lidí. Obě strany, Občanské fórum a představitelé komunistického režimu, začaly opatrně vyjednávat.
  • Atmosféra nadále houstla a k definitivnímu zlomu došlo ve chvíli, kdy byl komunistický poslanec Štěpán vypískán dělníky vysočanského podniku ČKD Lokomotiva – Sokolovo, když ve svém projevu nazval protestující studenty „patnáctiletými dětmi“. Režim ztratil podporu dělnické třídy a to byl jeho konec.
  • Demonstrace neustávaly a účast na nich byla stále hojnější. 24. listopadu rezignoval generální tajemník ÚV KSČ, Miloš Jakeš. Během následujících dní probíhala horečná jednání komunistických funkcionářů, kteří se zoufale snažili najít východisko z nastalé krize.
  • 27. listopadu proběhla generální stávka pod heslem “Konec vlády jedné strany”.
  • 4. prosince byly občanům otevřeny hranice s Rakouskem a do vlasti se začali vracet první emigranti.
  • 10. prosince prezident Gustáv Husák jmenoval první vládu bez převahy komunistů od jejich nástupu k moci v únoru 1948. Poté oznámil svou demisi.
  • 28. prosince byl přijat zákon, který dočasně umožnil dosazovat nové poslance bez voleb – téhož dne se právě takto dosazený Alexander Dubček stal předsedou Federálního shromáždění.
  • 29. prosince 1989 byl československým prezidentem zvolen Václav Havel. Jednomyslně – a to i komunistickými poslanci, pro které byl do nedávna politickým nepřítelem.

Nejasnosti, mýty a konspirace

Kolem revolučního dění se samozřejmě vynořila řada pochybností a teorií o jeho “skutečném průběhu”. Pojďme alespoň některé z nich zmínit:

SVATÁ ANEŽKA NÁM VYPROSILA SVOBODU

Anežka Česká byla skutečně katolickou církví prohlášena za svatou 12. listopadu 1989 – a známý kněz Tomáš Halík během strhujících oslav této události řekl, že Anežka se za český národ jistě přimlouvala v dobách nejtěžších, a tak lze doufat, že „tehdy, až bude svatořečena, bude v Čechách konečně dobře.“ A za pouhých pět dní…

Faktem ovšem je, že jak se v 80. letech poměry uvolňovaly, začali se více projevovat i věřící. Tehdejší papež, Jan Pavel II., pocházel ze sousedního Polska a dobře chápal naši situaci. Nejspíš chtěl věřící a katolickou církev v Československu povzbudit, což se mu jistě podařilo a k dalšímu vývoji událostí to také přispělo. Nicméně samotné svatořečení Anežky České docela určitě nebylo příčinou převratu, ale spíš průvodním jevem postupného uvolňování, který signalizoval možnou nadcházející změnu.

BYLA TO PŘIPRAVENÁ AKCE STB

Je pravda, že průvodu studentů se účastnili také agenti StB – to ale bylo úplně běžné na kterékoli hromadné akci. Představitelé komunistického režimu zkrátka chtěli mít nade vším děním kontrolu a nebo alespoň dohled.

Setkání se vymklo i kontrole samotných jeho pořadatelů, a je tedy velmi nepravděpodobné, že by to byla akce řízená Státní bezpečností. Že nešlo o záměr, potvrzují i vnitřní směrnice StB vydané v reakci na převratné změny 28. listopadu:

  1. infiltrovat Občanské fórum
  2. připravit diskreditační materiály na jeho vůdčí osobnosti

A o dva dny později už pracovníci Státní bezpečnosti dostali příkaz ke skartaci živých svazků. Z toho lze odvodit, že se změnou režimu nepočítali a teprve ve chvíli, kdy pochopili, že se vítr doopravdy obrátil, začali překotně zametat stopy.

VŠECHNO TO BYLO DOMLUVENÉ DLOUHO DOPŘEDU

Ve východním bloku se 80. léta nesla ve znamení reforem – v Sovětském svazu tehdy generální tajemník ÚV KSSS Michail Gorbačov vyhlásil tzv. “perestrojku” a “glasnosť”, které spočívaly v restrukturalizaci sovětské ekonomiky a demokratizaci společnosti.

Nedá se ovšem říci, že by sametová revoluce byla plánovanou a předem domluvenou akcí. Její první impuls, setkání k připomenutí Mezinárodního dne studentstva, organizovali sami studenti. Představitelé disentu tehdy zůstali doma a do listopadových událostí se zapojili až po několika dnech. Demonstrace probíhaly spontánně – lidé už měli komunistického režimu zkrátka dost a brutální zásah bezpečnostních složek proti studentům byl zřejmě poslední kapkou pověstného poháru trpělivosti. To se nedá ani naplánovat, ani předpovědět.

Cílem demonstrujících lidí a Občanského fóra bylo donutit představitele režimu k vůbec nějakému dialogu. Zpočátku nikdo nečekal, že se situace vyhrotí tak, že vrcholní politici se zaleknou, rezignují na své funkce a předají vládu takřka bez odporu. Sametová revoluce zastihla nepřipravené i představitele opozice a bývalé disidenty.

Náhle nabytá svoboda byla opojná… ale jen málokdo věděl, co s ní.

Ukradená revoluce

Když se dnes zeptáte těch, kteří “u toho byli”, patrně zjistíte, že po sametové revoluci jim zůstala jakási nepříjemná pachuť. V prvních měsících lidé prožívali euforii, ta ale časem vyprchala a nahradilo ji zklamání.

Občanské fórum sice zvítězilo v prvních demokratických volbách (po 55 letech), ale vzápětí se rozpadlo – ani ne rok po svém vzniku. A o pár let později se rozpadlo také Československo.

Umělci a intelektuálové, kteří stáli u znovuzrození demokracie v našem státu, neměli politickou zkušenost a počínali si poněkud naivně. Moci se nakonec chopili lidé, kteří “v tom uměli chodit”.

Významnou roli v prvních letech po revoluci sehráli bývalí pracovníci Prognostického ústavu. Za zmínku stojí především dvě jména – Václav Klaus a Miloš Zeman. Oba jsou vůbec nejvýraznějšími politickými osobnostmi 90. let a oba opředeni kontroverzí.

V podnikatelské sféře zase prorazili především bývalí vexláci. A nebo lidé, kteří za bývalého režimu pracovali v oblasti zahraničního obchodu – měli tudíž povědomí o tom, jak funguje trh… a na dně zásuvky ukrytou rudou knížku.

Nastala éra restitucí, kupónových privatizací, investičních fondů a podnikavých podvodníků, jako byl Viktor Kožený. Není divu, že obyčejný člověk, který také toužil po kousku toho podnikatelského štěstí, ale neuměl se v divokých vodách volného trhu dost obratně pohybovat, na to často doplatil.

Obecně by se dalo říci, že v 90. letech nakonec v lidech převládla frustrace – završená tzv. “opoziční smlouvou” mezi Václavem Klausem a Milošem Zemanem. Tato dohoda u mnoha občanů definitivně pohřbila víru v demokracii.

Čeká nás další revoluce?

Velké dějinné zvraty se nedají naplánovat – tedy určitě ne ty, které společnost posunují blíže svobodě. Musí jim předcházet dlouhodobý proces, kdy lidé postupně zjišťují a uvědomují si, že to, v čem žijí, už jim nevyhovuje. A že to tak vážně nechtějí.

Tento proces se odehrává uvnitř každého člověka, který spolu s ostatními lidmi danou společnost tvoří. Přirozeně to trvá. A nedá se odhadnout, kdy přesně a jakým způsobem nastane změna…

…ale když už je pohár plný, stačí pouhá kapka, aby přetekl.

Zdroje