Dobrovolně
z donucení

04.12. 2021

Nucení k dobrovolnosti

Možná jste zaznamenali výrok Petra Fialy z úterý 30. listopadu, který prosvištěl českým prostředím sociálních sítí jako očkovací střela:

“Já jsem velmi opatrný s povinným očkováním. Já jsem přesvědčen, že nejsou vyčerpány ještě všechny možnosti přesvědčování a vytváření tlaku na to, aby se lidé nechali očkovat dobrovolně.”

Náš nově designovaný předseda vlády se takto vyjádřil v rozhovoru pro Český rozhlas Radiožurnál. A během tří minut věnovaných covidové problematice se stačil o přesvědčování (ve smyslu “přesvědčit lidi k očkování”) zmínit celkem pětkrát.

Asi mu na tom hodně záleží ;)

Hlavně opatrně

Je zřejmé, že sám Fiala si v tu chvíli neuvědomil, co vlastně říká – že otevřeně hovoří o nátlaku na lidi, aby se nechali dobrovolně očkovat. Záměr našich předních představitelů je jasný a z něj také vychází jejich rétorika. Co na tom, že tak popírají samotný význam slova “dobrovolný”?

Důležité je přinutit lidi, aby se chovali tak, jak je žádoucí, a neztratit při tom politické body.

Tlak na to, aby se pokud možno všichni občané nechali proti covidu naočkovat, je už nyní natolik silný, že očkování se dá jen sotva nazývat “dobrovolným”. Neočkovaní jsou otevřeně diskriminování, a to “v zájmu veřejného zdraví”.

Tak proč rovnou nepřiznat barvu?

Naši představitelé z nás dělají pitomce, když nás sice nepřímo, ale přesto nutí k něčemu, co vydávají za dobrovolné. Podobně “dobrovolné” byly i volby před rokem 89′. Nebo účast v prvomájovém průvodu. Jenomže zavést očkování proti covidu rovnou jako povinné, by nevypadalo dobře. Voličům by se to nemuselo úplně líbit – a tak se řeklo, že očkování je “dobrovolné”, třebaže v praxi tomu tak není.

Ostatně i sám Petr Fiala se ve výše zmíněném rozhovoru vyjádřil v tom smyslu, že ještě nejsou vyčerpány všechny možnosti vytváření tlakuTedy v případě, že se všechny možnosti nátlaku opravdu vyčerpají a zároveň nebude populace dostatečně proočkovaná, bude povinné očkování proti covidu velmi pravděpodobně uzákoněno.

Zkrátka to buď uděláme “po dobrém”, nebo nás k tomu stejně přinutí.

A ve státem podporované šikaně neočkovaných vydatně pomáhají i tzv. “zodpovědní občané” čile nahlašující provozovny, které se otevřeně hlásí k tomu, že odmítají kontrolovat potvrzení o “bezinfekčnosti” a zasahovat tak do občanských práv svých zákazníků.

Ale co je na tom špatně, když se to přeci děje v zájmu zdraví a přežití všech – a hlavně těch nejohroženějších, našich babiček a dědečků?

Svoboda, nebo bezpečnost?

Nikdo se nás neobtěžoval upozornit, že jako společenství lidí (občanů) stojíme na hodnotové křižovatce. Jsme totiž postaveni před volbu mezi dvěma možnými přístupy k řešení této krize:

  1. ctít práva a svobody jednotlivce a držet se platných zákonů
  2. nebo dát přednost bezpečnosti za cenu okleštění našich práv a svobod ve prospěch státní moci, v níž tímto vložíme důvěru, že nás (občany) ochrání před důsledky masového rozšíření této nemoci

Politici zkrátka rozhodli sami, co je pro občany nejlepší. A začali nás (v zájmu bezpečnosti) na našich právech a svobodách krátit, aniž by se vůbec zajímali, zda s tímto přístupem souhlasíme. Prostě nám to nařídí a hotovo.

Jenomže zdaleka ne všichni občané souhlasí. Někteří se dokonce bouří, a to dost hlasitě.

A co na to státní moc? Začala naslouchat těmto nespokojeným hlasům, otevřela se diskusi? Nikoliv, právě naopak: Ty, kteří nesouhlasí, začala potlačovat. A odborníky s jiným názorem hodila do stejného pytle s dezinformátory, kteří se cíleně snaží společnost rozvrátit. Což se jim také daří – a jednostranně zaměřený státní aparát, který odmítá jakoukoli snahu o konstruktivní diskusi, jim v tom paradoxně dost pomáhá.

Zklamaní, naštvaní a čím dál více bezradní lidé, kteří se cítí být zahnáni do kouta všeobecnou šikanou za to, že mají jiný názor, se uchylují k zoufalým činům. Frustrace stoupá, agrese se stupňuje.

A co na to stát? Přitvrdí.

Tečka za svobodou?

Cílem našich politických představitelů totiž není nalezení konsensu, ale pouze prosazení jimi preferovaného způsobu řešení covidové situace bez ohledu na názor jednotlivých lidí, kterých se jimi předkládané řešení přímo dotýká.

Vládní kampaň s názvem “Udělejme tečku za koronavirem”, která získala ocenění Asociace komunikačních agentur, je nádhernou ukázkou marketingového zpracovávání občanů:

Strach → beznaděj  zoufalství  světlo na konci tunelu  slib, že budeme-li postupovat dle návodu vlády, pak covidová noční můra skončí.

Je to klasická ukázka účinné kombinace argumentačních faulů: “Apelu na strach”, který následuje “Apel na lichotky”. Nejprve je podprahově přiživen strach a vyvolán dojem bezvýchodné situace a následně je nabídnuto řešení spolu s lichotkou, že moudrý a zodpovědný občan se nenechá zblbnout dezinformacemi. A díky tomu přežije.

Jenomže slibovaná “tečka” se nekoná, nejen kvůli těm, kteří se z nějakého důvodu dát očkovat nechtějí, ale také proto, že i očkovaní stále mohou onemocnět a tuto chorobu také přenášet. Riziko se sice snižuje, ale nemizí. A co víc – účinnost očkování klesá rychleji, než se čekalo a ti, kteří si mysleli, že s druhou dávkou mají vystaráno, se s nelibostí dozvídají, že po několika měsících potřebují třetí.

Představitelé státu přesto trvají na své neomylnosti a jinou možnost, jak se s covidem vypořádat, nepřipouštějí.

A každý, kdo se opováží veřejně nesouhlasit, je označen za antivaxera, dezinformátora, pomatence a vraha. Mnozí z těchto “vyvrhelů” přitom nejsou zanícení odpůrci očkování, ani nikoho nenabádají, aby se hlavně nedal očkovat. Zasazují se o jediné:

Nechte lidi svobodně se rozhodnout, co chtějí.

Potíž je v tom, že představitelé státu občanům nedůvěřují a mají za to, že nejsou dostatečně kompetentní, aby o sobě mohli rozhodovat sami. A co hůř, nedůvěřují si v tom ani sami občané. Je to výsledek dlouhodobé tendence vychovávat lidi k poslušnosti a závislosti. A také nedostatečného vzdělávání v komunikaci a kritickém myšlení.

Dostáváme to, co chceme

Ať už dnes politici prosazují cokoli, ať už podléháme jakémukoli tlaku, jedno je jisté:

To, co lidé doopravdy chtějí, se dříve či později samo přirozeně prosadí.

Dost možná to bude povinné očkování a obecně větší pravomoci státu zasahovat lidem do jejich životů. A nebo naopak převládnou tendence ke svobodě a odpovědný přístup každého jednotlivého člověka vůči sobě i svému okolí. Pokud jsme na to připraveni.

Jsme?

Není to otázka společenská, ale ryze osobní. Všechno, co se ve společnosti děje, je pouhou výslednicí konání všech jednotlivců, kteří tuto společnost tvoří. Jsme natolik vyspělé osobnosti, abychom o sobě dokázali sami kompetentně rozhodovat? A dokážeme přijmout důsledky svých rozhodnutí?

Nejsou to “oni”. Jsme to “my”.

To na nás záleží, jak se současná situace bude vyvíjet – zda spíše směrem k odpovědnosti a svobodě, nebo k větší závislosti na státu, politicích, kteří jej řídí, a institucích, jejichž činnost tito politici určují. Ale ať už to celé dopadne jakkoli…

Naše základní lidské svobody nám v žádném případě nemůže nikdo odebrat. Stůjme si za nimi – máme na to právo.

Zdroje