Pozor!
Je to jedovatý!

15.01. 2022

Toxic

Třikrát sláva a hurá k tomu! Po více než měsíční přestávce se (z)vracejí pravidelné hemzy!

Období mezi svátky (a po nich) jsem strávila v takzvaně “toxických” vztazích. A jakkoli to může vyznívat, nemyslím tím sváteční rodinkování, ale samotné téma takových nezdravě jedovatých vztahů. Osobně jsem přesvědčena, že s nějakou formou toxického chování se ve svém životě setkal nebo setkává doslova každý.

A proto stojí za to věnovat jim pozornost.

Otravní a otrávení

S články o “toxických” lidech a “toxickém” chování se v poslední době roztrhl pytel. A je to nejspíš dobře, třebaže jsou to z většiny populárně-jalové texty psané především proto, aby v life-stylových magazínech zaplnily volné místo příslušným počtem znaků. Alespoň se o tomto jevu začíná mluvit a pojem “toxicita” postupně proniká do obecného povědomí.

Toxické chování většinou svým jedem působí skrytě a velmi nenápadně i pro lidi, kteří jsou mu vystaveni. Ti pak často vůbec netuší, že je na jejich vztahu s “toxickým” člověkem něco špatně. A pokud hledají chybu, kterou by vysvětlili vzniklé problémy, pak jedině u sebe. (Což je sice obecně vzato dobrý přístup, jenomže v praxi jedovatých vztahů takové hledání končí u “málo se snažím…”, “nejsem dost dobrý…”, “dělám to špatně…”, “za nic nestojím…” a podobných blábolů, které se skutečnou příčinou problémů nemají vůbec nic společného!)

S důsledky toxického působení si zhusta nedokáží poradit ani psychologové a terapeuti, k nimž takový nešťastník začne docházet – pokud se s tím dotyčný terapeut dosud ve své praxi nesetkal nebo se na tyto případy přímo nespecializuje, pak často nerozpozná pravou příčinu problému.

Fenomén toxických vztahů a narcistické manipulace je v (české) terapeutické praxi zkrátka novinkou. A proto čím více se o něm bude hovořit, tím dříve pronikne i do odborných kruhů, a lidem, kteří to potřebují, se dostane adekvátní pomoci.

CO TO JE TA “TOXICITA”?

Za “toxické” je považováno takové chování, které druhému člověku škodí, obzvlášť působí-li dlouhodobě. Může mít různé projevy – negativismus, přehnanou kritičnost, soustavné ponižování, násilí v jakékoli formě (včetně pasivní a skryté agrese), potřebu působit konflikty a vyvolávat dramata, kontrolovat ostatní lidi a především jimi manipulovat.

Ve spojitosti s toxicitou je třeba zmínit i “narcismus” a “narcistické chování”, které je typicky jedovaté, přesně jak je popsáno o kousek výš. Člověk ale nemusí mít přímo narcistickou poruchu osobnosti, aby vykazoval nějakou formu narcistického / manipulativního chování. Ve společnosti je totiž tak rozšířené (a přijímané!), že ho v podstatě nasáváme už s mateřským mlékem.

Výchova, nebo mrzačení?

Zdá se vám to přehnané? Jakmile prosazuju svůj záměr na úkor někoho jiného a nutím ho k tomu, co sám nechce a odmítá, jedná se o manipulaci. 

A právě tak je manipulací, pokud kdokoli za použití násilí, obelhávání nebo emočního nátlaku nutí k čemukoli mě.

Světe div se, platí to i v případě dětí – protože děti jsou taky lidi. A to, jak k nim přistupujeme, si s sebou odnesou i do dospělého života.

Zaměřme se tedy na to, jak je nám už od dětství vštěpováno jedovaté chování:

JAKÁ MATKA, TAKÁ KATKA

Dítě přirozeně kopíruje vzorce chování svých rodičů. Když se rodiče chovají toxicky, děti se to od nich naučí – a tím spíš, nemají-li ve svém okolí příklad, že to jde i jinak.

Třeba takový úplně běžný výjev z řady domácností, o němž s oblibou žertují i vrabci na střeše:

  • Maminka nikdy neřekne tatínkovi o pomoc přímo. Když něco potřebuje, významně vzdychá a na otázku “Co se děje?” odpovídá se zjevnou podrážděností, že “NIC”. A čeká, že tatínek se dovtípí sám. Jak se asi bude chovat jejich dcera, až vyroste…?

Jistě to není nic, co by podporovalo harmonické soužití a bylo to komukoli ze všech zúčastněných ku prospěchu. Přesto jsou tyto jedůvky považovány za standardní, společensky přijatelné, ba očekávané chování ženy.

JDI DO SVÉHO POKOJE A VRAŤ SE, AŽ BUDEŠ NORMÁLNÍ

A není to jen příklad, který si bereme z chování našich rodičů. O tom, jak vypadá klasická česká výchova, bychom mohli debatovat celé dlouhé dny – jisté však je, že mnoho z nás si z dětství odnáší řadu traumat, o kterých naši rodiče vůbec netuší a ani by je nenapadlo nad něčím takovým vůbec přemýšlet.

Není-li dítě bezvýhradně přijímané takové, jaké je, prožívá to také jako trauma, se kterým se musí nějak vyrovnat. Často se pak snaží přizpůsobit představám svých rodičů, zavděčit se jim a dělat věci, se kterými nesouzní, nesouhlasí a z duše se mu příčí. Jenomže láska, přijetí nebo pochvala od maminky a tatínka jsou v tu chvíli přednější, neboť dítě je na svých rodičích plně závislé.

Navíc jim bezvýhradně věří. Proto jsou-li jeho “negativní” emoce, jako jsou zlost nebo strach odmítány, trestány či zesměšňovány, dítě získá dojem, že jsou špatné. Pokud je tedy cítí, připadá si nějak “pokažené”. Přirozeně se za to pak stydí, nežádoucí pocity popírá (dokonce i samo před sebou), čímž postupně ztrácí kontakt se sebou samým a svou vlastní přirozeností. Přestává věřit tomu, co ve skutečnosti pociťuje, a v životě se nadále orientuje podle svých (nebo cizích) přesvědčení – podle toho, jak by to “správně” mělo být.

Postupným vzdalováním se od reality takové, jaká je, se otevírají dveře manipulaci.

A to oboustranné. Ten, kdo manipuluje, sebou také manipulovat nechává. A naopak. Možná si teď říkáte, že chudinky oběti manipulátorů přece nikým nemanipulují. Že ne?

  • Tak si představte, jak se takový permanentně nazlobený jedovatý tatínek vrací domů k rodině. Klíč cvakne v zámku a všichni jsou najednou v pozoru. Děti se odklízejí do svých pokojů, aby tatínka nerozzlobily, jen co je uvidí. Roztřesená maminka urychleně servíruje manželovi večeři, aby se nerozzlobil, že ještě není na stole… tedy dělají všechno pro to, aby se tatínek nějak (ne)zachoval.

Proto, i když to tak na první pohled nevypadá, manipulace je vždycky vzájemná. Je to taková špinavá hra “kdo s koho”, na které se podílejí všichni zúčastnění.

A děti se při ní učí, jak manipulaci používat, jak se při ní chovat a že je to úplně v pořádku.

Tento příklad byl trochu ostřejší. Ale klamavé a manipulativní chování se v mnohem nenápadnějších formách vyskytuje snad všude:

  • “Když budeš zlobit, odnesou tě čerti!”
  • “Uděláme to takhle, ale babičce to neříkej.”
  • “Když budeš takový, nikdo tě nebude mít rád.”
  • “Dokud bydlíš pod mou střechou, budeš dělat, co ti říkám!”
  • “Měli byste za mnou jezdit častěji. Víte, že jsem nemocná a jsem tu pořád sama…”
  • “Nesmíš se na něj zlobit, on to tak nemyslel.”
  • “Jdi do svého pokoje, tam přemýšlej a vrať se, až se budeš chtít omluvit.”

… a dítě bude opravdu usilovně přemýšlet. Ono sice neví, co přesně udělalo špatně – a (přinejmenším z jeho pohledu) se rozhodně nemá proč omlouvat! Nechce a nechce to udělat, ale moc si přeje, aby ho maminka měla ráda. A tak jde, omluví se… a tu křivdu si s sebou nese až do dospělosti. Spolu s mnoha dalšími, které postupně pokřivují a mrzačí jeho osobnost, čímž pokládají základ manipulativnímu / toxickému chování.

Kdy je to skutečně jedovaté

Ano, manipulace se stala do značné míry normou a spoustě lidí tak přijde úplně v pořádku. A to zvlášť v případě výchovy dětí. (Jinak to přeci nejde, jestli z nich má vyrůst něco pořádného… bleh.) Máme to zkrátka naučené.

Ale přestože manipulace není nikdy čistá hra, zdaleka ne všichni, kteří se jí dopouštějí, to dělají opravdu vědomě a se zlým úmyslem.

Na druhou stranu opravdu existují lidé (a není jich zrovna málo), kterým je úplně jedno, že svým jednáním ostatním ubližují. Ba co hůř, dělají to záměrně a dokonce se v tom vyžívají.

ALE PROČ TO DĚLAJÍ?

Jednoduše proto, že jim to přináší uspokojení – a to z několika důvodů:

  1. Sami se někde hluboko ve svém nitru cítí nejistí a pochybují o své hodnotě. A tyto skryté pocity vlastní nedostatečnosti kompenzují potřebou být druhým nadřazeni, ovládat je a kontrolovat.
  2. Pociťují vnitřní prázdnotu – nedokáží být šťastní, neumí milovat. Naplnit je dokáží pouze silné emoce, které se jim podaří získat z jiných lidí. Ale to jen nakrátko. Brzy potřebují další. Proto tak rádi vyvolávají dramata, všelijakými způsoby provokují a dotýkají se citlivých míst.
  3. A protože si sami sebou nejsou jistí, potřebují potvrzení toho, že vůbec existují, tedy že na ně někdo reaguje. Vyžadují proto neustálou pozornost – ať už v pozitivním nebo negativním smyslu.

To všechno jsou následky traumat z dětství, kdy se tito lidé necítili milováni a přijímáni svými rodiči. Což možná vysvětluje, proč se tak chovají, ale rozhodně to jejich chování neomlouvá! Nakonec už to nejsou malé děti a zodpovídají za sebe a své činy jako kdokoli jiný.

JAKÉ JSOU VAROVNÉ PŘÍZNAKY VZTAHU S “TOXICKÝM” ČLOVĚKEM

  • je to emocionální houpačka – od extrému k extrému
  • mám obavu projevit svůj názor (nebo vůbec nějaký vlastní názor mít)
  • cíleně ve mně vyvolává pocity viny – i za věci, které nemohu ovlivnit
  • nutí mě dělat to, co se mi protiví, a překračovat přípustné hranice
  • ponižuje mě a shazuje (i rádoby “z legrace”)
  • neustále mě (za všechno) kritizuje
  • kontroluje, co kdy kde a s kým dělám
  • neustále mi něco vyčítá
  • něco jiného říká a něco jiného ve skutečnosti dělá
  • on sám, jeho pohodlí a veškeré jeho problémy jsou vždy na prvním místě
  • taky má vždycky pravdu (a hlavně si ji dokáže obhájit i v případě, že evidentně lže)
  • bývá agresivní (byť i pasivně nebo skrytě)
  • mám z něj (někdy těžko popsatelný) strach
  • udržuje mě v neustálém napětí
  • podobá se černé díře, která vše zhltne a nic jí není dost
  • energeticky mě vyčerpává
  • a obecně je mi s ním čím dál tím hůř

Pokud se v jakémkoli vztahu, v jakékoli situaci a s jakýmkoli člověkem necítíte dobře, máte právo a můžete to změnit! Se vším se dá něco dělat, když se pro to rozhodnete a začnete na tom krok za krokem pracovat.

Kudy vede cesta ven?

POZOROVÁNÍ, ZÁKLAD POZNÁNÍ

Těžko můžeme vyvodit správný závěr nebo se dobře rozhodnout, když si nejsme jistí, jak to ve skutečnosti je. Proto je dobré pozorovat to, co se děje – nejen ve vztahu, ale především v nás samotných. Neustále se ptát: 

Jaké pocity to ve mně vyvolává?

A v případě, že se ke mně někdo chová způsobem, o kterém mám pochybnosti, jestli je v pořádku:

Můžu si k němu já dovolit totéž? Nebo je nepředstavitelné (mám strach) to udělat?

To, co vypozorujeme a uvědomíme si, je také dobré si zapamatovat. Třeba si to i psát, ať se k tomu dá později vrátit. Paměť je zrádná, ale papír nelže. V emocionálně pohnutých situacích je nutno zaměřit se na fakta. I proto je užitečné si věci zapisovat.

INFORMOVAT SE A VZDĚLÁVAT

Například v tom, jaké existují způsoby manipulace. Ve chvíli, kdy pochopím, jak tento mechanismus funguje, dokážu ho mnohem snáz vypozorovat a odhalit, když ho na mě někdo zkouší. totéž platí o argumentačních faulech, které jsou k manipulaci často využívány.

Dále je dobré si zjistit, jaké mám ve své situaci možnosti. Někdy stačí odejít – od partnera, z práce, odstěhovat se z rodného domu. A pokud to z jakéhokoli důvodu není takto “jednoduché”, existují organizace a sdružení, na něž se lze obrátit pro pomoc či radu. Nakonec jsou tu i psychologové a terapeuti, kteří opravdu dokáží pomoci. Jenom je třeba si dobře (například na doporučení) vybrat.

Účinný protijed

KOMUNIKACE BEZ MANIPULACE

Ať už máme jakékoli vztahy, rozhodnout se komunikovat takovým způsobem, abychom se přestali účastnit manipulativních her, můžeme vždycky.

U manipulátorů a jedovatých lidí se, pravda, s přílišným pochopením nesetkáme. Budou jen těžko chápat, nastavíme-li hranice toho, kde končí “to jejich” a začíná “to naše” – a budeme-li pojednou trvat na jejich respektování. Vyvede je to z míry, rozčílí a možná se s námi časem přestanou stýkat, neboť jim přestaneme poskytovat to, nač jsou od nás zvyklí.

Na druhou stranu, lidé přímí a otevření to jenom ocení.

KDE JE TA HRANICE?

Stanovit hranice nelze hlavou – tak, že se pro ně prostě rozhodneme. Obzvlášť jsme-li již od dětství vychováváni tak, abychom nevěřili tomu, co vnímáme a pociťujeme, abychom popírali svou přirozenost a překračovali meze toho, co je nám vlastní.

Pokud si chceme nějaké hranice nastavit, nezbývá nám, než důkladně prozkoumat sebe sama, abychom poznali, kde je vlastně máme, a nejenom si to řekli, ale skutečně to tak cítili. A to přirozeně vyžaduje svůj čas, trpělivost a soustavnou niněrnou práci.

KDE ZAČÍNÁ A KONČÍ MOJE ODPOVĚDNOST?

K určení toho, co je ještě “moje” a co už ne, pomůže uvědomit si svou odpovědnost a její rozsah.

Zodpovídám za to, co dělám? Jistě. Ale zodpovídám i za to, jak se druhý člověk cítí…?!

Jsou zkrátka věci, které při nejlepší vůli nemohu plně ovlivnit.

  • Například se můžu přetrhnout, abych naplnil očekávání rodičů – ti se mnou přesto nikdy nejsou úplně spokojeni a pořád jim na mně něco vadí. Co víc můžu dělat?

V žádném případě nejsem odpovědný za to, jak přemýšlí a jedná někdo jiný. Jsem ale odpovědný za to, jak přemýšlím, co dělám a jak na různé situace reaguji já sám. A to jediné taky můžu změnit.

Je nás víc - nebojme se nic!

V dnešní době je vystaveno nějaké formě jedovatého chování opravdu hodně lidí. To, jak se s ním dokážeme vypořádat, záleží na různých okolnostech. Není žádná ostuda, pokud si v takové situaci nevíme rady.

V každém případě je dobré mít někoho, komu se můžeme svěřit, poradit se s ním a požádat ho o pomoc.

Pokud vás téma toxických vztahů zajímá a chtěli byste ho prozkoumat hlouběji, právě pro vás jsou tu následující odkazy ;)

Odkazy

Dětská traumata – https://trauma.detijsoutakylidi.cz (skutečné příběhy dnes už dospělých lidí)

Nemáte ve svém životě manipulátora? – https://jakofenix.cz (odškrtávací seznam + web projektu Jako Fénix)

Jako FénixYouTube kanál s podcasty, z nichž se dozvíte spoustu informací o narcistických manipulátorech, FB stránka projektu a podpůrná FB skupina

Z Nejhoršího Vevnitř – další YouTube kanál, který se zabývá problematikou narcistických osobností a manipulativního chování ve vztazích

Bílý kruh bezpečí – https://www.bkb.cz (organizace, která pomáhá obětem domácího násilí, anonymně a bezplatně)