Jsou lidská práva

jenom cár papíru?

22.01. 2022

Cár papíru

Lidská práva se v dnešní vypjaté době opět dostávají do popředí – ti, kteří nesouhlasí s proticovidovými opatřeními omezujícími občanské svobody, se na ně často odvolávají. Odkud se však tato práva berou a na čem se zakládají? Co mají společného se svobodou člověka? A nakonec otázka z nejpalčivějších:

Má jejich existence vůbec opodstatnění?

V okamžiku, kdy si ji položíme, demokratický právní řád se zachvěje v základech. Jenomže… nakolik jsou tyto základy skutečně pevné?

UPOZORNĚNÍ: Toto není právní rozbor! Pouze zamyšlení nad jedním z hlavních pilířů, který podpírá naši společnost… a který při bližším pohledu působí poněkud vachrlatě. (Na mě tedy rozhodně ano.)

Špatné svědomíčko?

PROČ VZNIKAJÍ DOKUMENTY ZARUČUJÍCÍ LIDEM JEJICH PRÁVA A SVOBODY

Člověka trochu znalého historie asi nepřekvapí, že se tak děje vždy v reakci na hrubé prohřešky proti lidskosti, které byly natolik zjevné a donebevolající, že si vyžádaly právní úpravu.

  • Tak například “Všeobecná deklarace lidských práv”, na niž se odkazují takřka všechny pozdější lidskoprávní počiny, byla Valným shromážděním OSN přijata v reakci na hrůzy 2. světové války.

Dalo by se tedy říci, že lidská práva jsou takovou náplastí na špatné svědomí západní civilizace.

A troufám si, že v důsledku vznikla, protože lidé ztratili vědomí své svobody – že se sebou nechali nakládat jako s nesvobodnými, méněcennými a podřadnými bytostmi. Což má napravit uzákonění lidských práv a rozšiřování povědomí o nich.

Výše zmíněná deklarace “zaručuje” stejná práva každému “bez jakéhokoli rozdílu rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení”, a to z toho prostého důvodu, že v minulosti tomu tak nebylo. A přes veškeré snahy OSN tomu tak vždycky a všude není ani dnes.

A zde začíná být patrný rozdíl mezi tím, co člověku zaručují (lidská) práva, a tím, co znamená skutečná svoboda.

Žádný zákon totiž nedokáže plně vyjádřit svobodu člověka. A tím méně ji uvést v životní praxi, neboť to, že je někde něco napsáno, ještě neznamená, že se tím lidé také řídí a dokonce to tak i vnitřně prožívají.

Člověku přiznaná lidská práva navíc z přirozené lidské svobody ani nevycházejí – spíše se snaží napravit hříchy minulosti než popsat, co to svoboda ve skutečnosti je. Právo ovšem není nic přirozeného. Je to sociální konstrukt, který pomáhá udržovat společenský pořádek. Nic víc a nic míň.

Pošetilá víra v právo

TAK TŘEBA HNED ZKRAJE “PRÁVO NA ŽIVOT”

Co to má jako být? A jak mi něco takového může kdokoli (ať už jedinec nebo instituce) zaručit? Život jako takový člověka dalece přesahuje. A právě tak i smrt.

Představa, že můžeme něco tak živelného a nepředvídatelného spoutat pomocí paragrafů, je zkrátka pošetilá.

Když se člověk narodí, nikdo mu nezaručí, že za pět minut bude pořád žít. Natož že bude žít dlouho, až do vysokého věku. A už vůbec ne, že bude žít věčně (jak se nám dnes snaží nenápadně vemluvit zastánci opatření, která nás mají ochránit před onemocněním a smrtí).

  • S tím jsem si vzpomněla na babičku, která mi kdysi s očima navrch hlavy vyprávěla: “Představte si – doktor a on umřel!”

Tato historka je možná úsměvná, ale pravdou je, že smrt nás čeká všechny.

A kde je naše právo na život?

Můžete namítnout, že “právo na život” není myšleno jako ochrana před smrtí z přirozených příčin, ale coby zákonná ochrana člověka před svévolným ukončením jeho života ze strany jiné osoby. Dobře – ale toto “právo” ve skutečnosti nikomu ochranu nezaručuje. Pouze mu skýtá naději, že:

  1. člověk, který by mu snad chtěl ublížit, zalekne se možného postihu, a tak to raději neudělá
  2. ten, kdo přesto ukončí něčí život, za to bude potrestán – ale to jen v případě, bude-li dopaden a bude-li zároveň dostatek důkazů, aby za tento přečin mohl být také odsouzen

Jaké výhody to má pro poškozeného, bůh suď.

“PRÁVO NA SVOBODU”

To je podle mě další nonsens. Dle mé osobní zkušenosti člověk buď svobodný je – a nepotřebuje k tomu laskavé potvrzení od jakékoli instituce, nebo svobodný není a žádné lejstro mu ke svobodě nepomůže.

Jakkoli to zní otřepaně, svoboda je stav mysli.

Nakonec ani “Listina základních práv a svobod”, která je součástí českého ústavního pořádku, nezaručuje svobodu absolutní – za určitých zákonem vymezených podmínek totiž může být člověku omezena. Hm.

Ale pokud může být omezena, je to pořád ještě svoboda, nebo se tomu jen tak říká?

Co takhle “volnost pohybu a sociální interakce” – nebylo by to nakonec výstižnější a mnohem přesnější?

PRÁVA NEJSOU PRO KAŽDÉHO

Mohla bych takto více či méně úspěšně polemizovat téměř s každým dalším bodem “Všeobecné deklarace lidských práv”, potažmo “Listiny základních práv a svobod”. Například to, že “nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu” je sice krásná teze, ale…

…ve skutečném životě není ani naplňovaná, ani vymahatelná.

Vyprávět by mohly tisíce českých dětí, které jsou ponižování a krutému zacházení vystaveny každý den, zatímco jsou tzv. “vychovávány”. Nebo četné oběti domácího násilí. Pro ně žádná základní ani jiná lidská práva neplatí.

Svoboda, právo a kontrola

Nežli sepisovat veledůležité listiny a zákoníky, zdá se mi mnohem přínosnější vzdělávat se v tom, co svoboda opravdu je, a tuto svobodu také žít – v každém okamžiku si uvědomovat, že každý člověk je ve skutečnosti lidskou bytostí, jejíž svobodu omezit nelze. A že ostatní bytosti jsou zrovna tak neomezeně svobodné. S čímž je také dobré počítat.

  • Například mám naprostou svobodu chtít, aby mé dítě studovalo práva. Jenomže ono má zase svobodu vydat se svou vlastní cestou a živit se třeba jako popelář. Moje přání je moje věc, ale to, jestli ho ten druhý naplní, a nebo ne, je čistě v jeho kompetenci.

Každý má svobodu chovat se dle svého uvážení, přání, nebo i hloupého rozmaru. Ostatní však mají stejnou svobodu reagovat na to, jak uznají za vhodné.

Což je na svobodě to nejlepší: Je přirozeně živoucí a nepředvídatelná.

A proto se jí lidé, kteří potřebují mít vše pod kontrolou, tolik bojí.

DEBILIZACE A KONTROLA OBYVATEL

A tak jsme od malička přesvědčováni o tom, jak jsme nekompetentní se sami za sebe rozhodovat. Že je třeba poslouchat autority, které to vědí lépe: rodiče, učitele, nadřízeného, doktory, politiky… manžela / manželku. Zpitomělí chudáčkové se lépe ovládají a je snazší udržet si nad nimi kontrolu.

A stát nás potřebuje mít pod kontrolou.

Kdyby si každý dělal, co chce, prý se všechno zhroutí. No… budou-li lidé nadále udržováni ve stavu nekompetentní idiocie, pak patrně ano.

Ovšem kdybychom změnili přístup a začali pěstovat svobodné smýšlení, vědomí sebe sama a vlastní odpovědnosti, kdybychom namísto biflování pitomostí učili děti respektu k sobě i druhým, vzdělávali je v tom, co je baví a chtějí se učit, kdybychom namísto ukazování prstem přistoupili k řešení skutečných příčin problémů

…pak by společnost mohla být připravena na opravdu svobodné fungování.

Jenomže to by stávající sociální konstrukty přestaly být potřeba. A to se zase nehodí lidem, kteří jsou z nich živi – politiky počínaje a obyčejnými úředníky zdaleka nekonče.

Hlavně drž hubu a krok

BUĎ RÁD, ŽE JSI RÁD

Jsou-li mi coby člověku přiznána (alespoň nějaká) práva, pak za to můžu být vděčný. Vždyť ještě v 19. století obyčejný pracující člověk žádná zvláštní práva neměl – rozhodně jsme si tedy polepšili.

Ale není to přeci jen málo v porovnání se skutečnou svobodou?

  • Například mám zákonem dané právo na bezpečné pracovní prostředí, odpočinek a dovolenou a samozřejmě také náležitou odměnu za svou práci. Když mám tato všechna báječná práva, vzpomenu si ještě, že mám svobodu rozhodnout se dělat jen to, co opravdu chci – a naopak nedělat, co nechci? Nebo beru nucené přesčasy, ponižování ze strany šéfa a mizerné klima na pracovišti jako nevyhnutelné, nutné zlo?

A NENÍ TO NAKONEC JEN “DRŽHUBNÉ”?

Na mysl se mi vkrádá kacířská myšlenka: Nemají všechny ty lidsko- a jino-právní kydy jen přesvědčit lidi, že žijí v tom nejlepším možném systému, který jim “zaručuje ochranu” před zlem číhajícím na ně v chaosu mimo zavedená pravidla?

Stát ke svému fungování potřebuje, aby fungovali jeho občané. Tedy práva ano – ale skutečná svoboda není žádoucí.

Mají lidská práva smysl?

Tímto článkem rozhodně nechci říci, že lidská práva jsou na nic a jejich začlenění do právního řádu je zbytečné. Jejich existence v naší společnosti, která je vystavěna na umělých sociálních konstruktech, jako jsou politický systém nebo právní řád, má jistě své opodstatnění – a to přesně do té míry, do jaké je opodstatněná současná podoba společenského uspořádání.

V každém případě je třeba mít na paměti, že LIDSKÁ PRÁVA a SVOBODA zdaleka nejsou jedno a totéž.

Svoboda je přirozený stav, kdy si člověk uvědomuje, že se může rozhodovat podle svého, smí naprosto cokoli a naopak nemusí dělat vůbec nic, co sám nechce. Právo naopak svobodu člověka omezuje, neboť jí staví mantinely, odkud a kam přesně sahá.

Proto jestliže chci být opravdu svobodný, nenajdu tuto svobodu mezi právy, která mi přiznala nějaká instituce, ale pouze ve svém vlastním nitru ;)

Odkazy