Co je tvoje,

není moje

05.02. 2022

Odpovědnost

Jistě jste postřehli v médiích a na sociálních sítích případ zpěvačky Hany Horké, jejíž syn obviňuje z její smrti osobnosti veřejně vystupující proti povinnému očkování. (Záměrně nepíšu “antivaxery”, neboť jím zmíněné osobnosti z většiny nevystupují proti očkování jako takovému – tato dehonestující nálepka je tedy krajně nepřesná.)

A možná jste si všimli také toho, že se stupňuje tlak na potírání dezinformací a to jak u nás, tak v rámci Evropské unie a na sociálních sítích po celém světě.

Co mají tyto dvě věci společného?

Ne, dnes nebudu psát o cenzuře a svobodě slova, ale o něčem jiném – podíváme se na téma osobní odpovědnosti a na to, jak se jí (ne)lze zbavit.

Osobní odpovědnost

SEBRALI JSTE MI MAMINKU

Je naprosto přirozené, že člověk, jemuž zemřel někdo blízký, cítí velkou bolest. Také je pochopitelné, že se snaží najít smysl toho, proč se to stalo. A pokud žádný smysl nenachází, pak hledá nějaký důvod.

Nebo viníka, který za to může.

Nehodlám tu rekapitulovat celou kauzu úmrtí Hany Horké, která rozvířila nejenom kalné vody českého rybníčku, ale vzbudila také pozornost světových médií. A nebudu ani rozebírat velmi (pochopitelně) emotivní komentář jejího syna Jana Reka. Nechť nám tento exponovaný případ poslouží pouze jako typická ukázka toho, jak jsme si zvykli přenášet vlastní odpovědnost na jiné lidi, autority… stát.

A jak sami sobě i druhým lidem odmítáme přiznat svobodnou vůli.

Každý z nás má totiž naprostou svobodu si vybrat, z jakých zdrojů informace čerpá, jak si je přebere a čemu věří. Samozřejmě si může vybrat i špatně, ale to už ke svobodě patří. Bez ohledu na to, komu naslouchám, jakým informacím uvěřím a jaké to pak má následky, konečné rozhodnutí je vždy na mně.

Za každé mé rozhodnutí zodpovídám pouze já sám. A nikdo jiný.

OCHRANA PŘED DEZINFORMACEMI

Ministerstvo vnitra v čele s Vítem Rakušanem se chce vrhnout do boje proti dezinformátorům a “antivaxerům”. Údajně se zaměří na jednotlivé dezinformátory, ale jakým způsobem tak učiní a podle jakých kritérií budou dotyčné vybírat, to je ve hvězdách.

Kdo a podle čeho určí, které informace jsou ještě v pořádku a které ne? Rozhodnou to za nás správně?

Podle našich volených zástupců občan není dostatečně kompetentní, aby se sám rozhodnul, jakým informacím dá přednost a čemu uvěří. Proto ho st musí před nežádoucími informacemi chránit. Jinak by, blbeček, mohl sám sebe poškodit. Nebo dokonce ohrozit fungování celé společnosti. Občan, který se rozhoduje sám za sebe, je podle státu nebezpečný jako malé dítě s krabičkou sirek v ruce.

Nebo jen ztěžuje vládě práci, když nechce tancovat tak, jak někdo jiný píská?

Mimochodem, před dezinformacemi chrání své občany i Čína. Například tím, že jim blokuje přístup na zahraniční zpravodajské servery, k sociálním sítím a k veškerému neschválenému obsahu, jako jsou třeba informace o masakru na náměstí Nebeského klidu. Také jim s otcovskou laskavostí pomáhá zbavit se špatných názorů – v převýchovných táborech.

Hodný taťka

JÁ NIC, JÁ MUZIKANT!

Podle tohoto paternalistického přístupu státu je tedy občan tak trochu nedostatečný, a proto musí stát a jeho instituce v určitých oblastech rozhodovat za něj.

Například ho chránit před nevhodnými informacemi.

Zatímco svobodný přístup chápe každého člověka jako kompetentního o sobě rozhodovat, přičemž za svá rozhodnutí také plně zodpovídá (třeba i tím, že na ně doplatí), uplatňování paternalistického přístupu je založeno na poslušnosti vůči autoritám a tím i zbavení se osobní odpovědnosti. Žádný občan tak za sebe neodpovídá v plné míře, zároveň však spolu s ostatními občany zodpovídá za fungování celé společnosti. 

Vědomí odpovědnosti za svůj vlastní život se tak zamlžuje a vytrácí.

Na významu získávají okolnosti, jako jsou ostatní lidé (blbci), výchova (špatní rodiče), politici (idioti), vládní nařízení (zase si na nás něco vymysleli), osud (blbá karma) a podobně. Za to, jak jsme se rozhodli žít (ne-učit se, ne-snažit se, ne-využít příležitosti), můžeme docela pohodlně obvinit někoho jiného a sami sebe pořád vnímat jako ty dobré (hodné), kteří obětovali vlastní štěstí pro blaho druhých.

A jinou možnost než se podřídit zavedenému pořádku ani nevidíme.

Když se někdo začne moc vyptávat, proč má dělat to či ono a jaký to má vlastně smysl, vzbudí to nevoli. A to nejenom u autorit přesvědčených o své vlastní výjimečnosti, ale i u obyčejných lidí, kteří poctivě dělají, co mají, a očekávají za to nějaké jistoty. Nepotřebují poslouchat, že stát jim ve skutečnosti žádnou jistotu zaručit nemůže, že autority se mohou mýlit a celý systém tak, jak je nastaven, nemusí fungovat ve prospěch lidí, kteří jej tvoří a udržují v chodu.

To totiž jednoho dost znejistí.

ODPOVĚDNÝ PŘÍSTUP

Tato varianta je poněkud pracnější. Uvědomím-li si totiž svou svobodu a s ní spojenou odpovědnost, zvýší se také mé nároky na smysluplnost mého života. Už se nespokojím pouze s tím, co mi někdo říká.

Ale podle čeho se teda mám, do háje, rozhodovat? Jak si mám svůj život zařídit?

Vědomí, že se nemohu plně spolehnout na názory druhých, mě motivuje k tomu, abych si vytvořil své vlastní závěry. Vzdělávám se a zkoumám sebe i svět kolem, abych se rozhodoval co nejlépe – protože na mých rozhodnutích opravdu záleží. Především mně samotnému.

Samozřejmě že se můžu rozhodnout špatně a zvolit třeba i tu nejméně výhodnou, nejhorší možnost

Proto se snažím naučit se co nejlépe rozlišovat, co mi přináší užitek a co mi škodí – což mě vede k dalšímu sebepoznávání, vzdělávání a práci na sobě.

PŘENESENÍ ODPOVĚDNOSTI

Ale možná že nechci činit rozhodnutí, která se mi zdají být moc obtížná a jejich důsledky příliš závažné. Možná že se mi přeci jen zdá výhodnější nechat za sebe rozhodnout někoho kompetentnějšího, než jsem já. Jenomže to, že své rozhodnutí deleguji (třeba na stát, partnera, nebo maminku), mi moc nepomůže.

To, že za sebe nechám rozhodovat někoho jiného, mě mé vlastní odpovědnosti nezbavuje.

Jestliže se později ukáže, že toto rozhodnutí nebylo úplně šťastné (například když mě kamarád nabádá, ať si dám ještě jedno, a já se ožeru jako vepř, až je mi z toho druhý den zle), pořád si za to můžu pouze já sámNadávat na to, že někdo jiný za mě něco rozhodl a způsobil mi tím nepříjemnosti, nemá žádný význam.

Přenést odpovědnost na druhé je totiž také moje rozhodnutí.

Odpovědnost za jiné lidi

Dosud jsem se zabývala spíš těmi případy, kdy si někdo nárokuje rozhodovat za mě ve věcech, které se týkají mého života a jsou tedy čistě v mé kompetenci, nebo se svou odpovědnost sám rozhodnu odevzdat. Ale co když je to naopak?

JE TO MOJE VINA

Také se vám stalo, že někdo z vašich blízkých měl špatnou náladu, byl smutný, zklamaný, naštvaný… a vy jste cítili vinu za to, že něco takového prožívá? Jestliže jste měli pocit, že jste to způsobili vy něčím, co jste řekli nebo udělali, pak vězte, že:

To, co platí pro vás, platí úplně stejně i pro ostatní.

Každý je odpovědný za to, jak se rozhodne na tu kterou situaci reagovat. Nebo i nereagovat.

  • To, že na vás někdo řve, neznamená, že i vy musíte začít řvát na něj. Můžete se rozhodnout, že celou situaci vyřešíte v klidu.
     
  • A když se rozhodnete učit na zítřejší zkoušku, nemusí to být pro kamarádku důvod, aby se na vás naštvala, že s ní nepůjdete ven. To první je vaše odpovědné rozhodnutí a to druhé zase její.
     
  • Přijdete-li po náročném dni z práce, potřebujete na chvíli vypnout a nemáte chuť si povídat, pak se vaše partnerka také nemusí hned urazit. Pokud to udělá, sama se rozhodla takto reagovat.

Opět je pouze na vás, abyste si uvědomili a rozhodli se, zda chcete přebírat odpovědnost za pocity ostatních lidí. (A například se trápit tím, že ať se snažíte sebevíc, nedokážete daného člověka učinit šťastným – protože ve skutečnosti to může udělat zase jenom on sám.)

Nenesete žádnou odpovědnost za jednání a prožívání druhých.

A pokud se vás někdo pokouší přesvědčit, že ano, pravděpodobně se vás snaží zmanipulovat. Bohužel, v dnešní době se stalo normou, že je nám v rámci kolektivní odpovědnosti podsouvána odpovědnost za životy druhých lidí, za jejich zdraví… a nebo smrt.

Za svá rozhodnutí však zodpovídá každý sám – a také za to, jak se rozhodne vnímat danou situaci, jak na ni zareaguje a co si z ní odnese.

Každý svého štěstí strůjce

Závěrem chci podotknout, že zde sice uvádím jako dva protiklady přístup svobodný oproti paternalistickému, je to však poněkud zjednodušené pojetí. Paternalismus může mít celou škálu podob – od té svobodnější, kdy stát do rozhodování občana zasahuje co nejméně, až po tvrdou totalitu, kdy udržuje kontrolu takřka nad celým jeho životem.

Tyto principy však neplatí pouze ve vztahu “stát – občan”, ale také “rodič – dítě” a úplně obecně v každém vztahu jednoho člověka vůči druhému. Nakonec si sami můžete vybrat, jaký přístup vám osobně vyhovuje nejvíce – zda jednat podle toho, co řeknou ostatní, nebo se spolehnout sám na sebe, svůj vlastní úsudek a své schopnosti.

Tak či tak má každé vaše rozhodnutí důsledky, za které nesete plnou odpovědnost.

Odkazy