Olympijské, nebo politické hry?

13.02. 2022

Olympolitické hry

V čínském Pekingu právě v těchto dnech probíhají zimní olympijské hry. Možná jste zapálení fanoušci sportu a nadšeně sledujete, jak si vede náš tým. Třeba vás sport ani moc nezajímá, ale přesto vás hřeje u srdce, že Esterminátor Ledecká obhájila olympijské zlato a Martina Sáblíková vybruslila bronz.

Však každý přece musí být hrdý na sportovce, kteří na hrách bojují za Českou republiku, no ne?

Ne. Letošní olympiáda vzbuzuje značnou kontroverzi, a to kvůli porušování lidských práv, které je v Číně na denním pořádku. Na půdě Evropského parlamentu se dokonce jednalo o bojkotu her ze strany celé EU, i když nakonec zůstalo jen u řečí.

Politika ale do sportu nepatří.

Říká se to. Jenomže je to lež.

Jak tahle show začala...

Na počátku samozřejmě stál vznešený ideál.

POSVÁTNÝ MÍR

Olympijské hry, jak napovídá už jejich název, mají svůj původ v antickém Řecku. Tehdy se během jejich konání dodržoval tzv. posvátný mír – v době her nesměl do Olympie vstoupit ozbrojený člověk, všem jejich účastníkům byl zaručen volný průchod i nepřátelským územím a během jejich konání byly zakázány všechny války a násilné trestné činy.

A světe div se, tato nařízení se až na řídké výjimky skutečně dodržovala.

Tradice antických olympijských her trvala více než tisíc let. Přítrž jí učinil až v 5. století východořímský císař Theodosius II. v rámci potírání nežádoucích pohanských zvyků.

VZKŘÍŠENÍ OLYMPIJSKÝCH HER

O obnovu olympijské tradice se zasloužil Pierre de Coubertin, francouzský pedagog, který na konci 19. století patřil k pokrokovým propagátorům sportu a tělesné výchovy. A ačkoli nebyl zdaleka jediným, kdo chtěl olympijské hry obnovit (první z řady novodobých her s přízviskem “olympijské” se konaly už roku 1604 v Anglii), byl to právě jeho počin, který se vžil coby celosvětově uznávaná tradice a přetrval až do dnešních časů.

Původním Coubertainovým záměrem bylo ovlivnit výchovu mladé generace.

A to v duchu antického ideálu kalokagathie, tedy harmonie těla a ducha. Mezi základní principy olympijského hnutí, jak je zformuloval, patří také přátelství a mír mezi národy, zákaz jakékoliv diskriminace ať z důvodů politických, náboženských nebo rasových a zásada fair play.

A od samého počátku se tyto principy daří celkem úspěšně porušovat.

NENÁPADNÉ POLITIKAŘENÍ

Ještě před samotným konáním prvních olympijských her byl v roce 1894 založen Mezinárodní olympijský výbor, v němž však kvůli narušeným vztahům po prusko-francouzské válce nebylo vítáno Německo.

Nebýt úporné snahy Willibalda Gebhardta o zapojení Německa do olympijského hnutí, obešly by se první hry bez německé účasti.

Olympijské hry měly značnou politickou důležitost i pro české národní hnutí. Pro Čechy byly totiž jedinou příležitostí zviditelnit se na mezinárodní scéně jako samostatný národ, neboť jinak v rámci Rakouska-Uherska postrádali politickou autonomii.

Čeští zástupci se tak her účastnili pod heslem: “Není důležité se zúčastnit, ale vyhrát!”

A s tím, jak se v průběhu let zvyšovala jejich prestiž, stávaly se olympijské hry čím dál mocnějším nástrojem propagandy, politického nátlaku a trestání států, které se provinily proti mezinárodnímu právu… nebo zkrátka prohrály válku.

Válečné hry

Zatímco stěžejní zásadou původních olympijských her bylo zastavit v jejich průběhu všechny konflikty a utužit sounáležitost mezi jednotlivými řeckými státy, moderní člověk na to jde od lesa.

HRY, KTERÉ SE NEKONALY

V roce 1916 se olympijské hry měly konat v Berlíně. Jenomže právě v té době byla 1. světová válka v plném proudu. Myslíte, že byla nějaká vůle tento konflikt zastavit a dostát tak principu přátelství a míru mezi národy? Omyl.

Když probíhá válka, všechno se tomu musí podřídit.

O čtyři roky později  už bylo po válce a hry se měly konat v Budapešti. Maďarsko ovšem patřilo mezi poražené země, proto o pořadatelství přišlo a olympijské hry se přesunuly do Antverp. Navíc spolu s dalšími provinilými zeměmi (Německem, Rakouskem, Bulharskem a Tureckem) Maďarsko ani nebylo pozváno.

NACISTICKÁ PROPAGANDA

Ve třicátých letech se v Německu dostal k moci Adolf Hitler. A co čert nechtěl, olympijské hry se roku 1936 měly konat právě v německém Berlíně. V té době již byly represe vůči Židům v plném proudu a nacisté se nijak netajili svým opovržením vůči lidem jiné než árijské rasy. Vedly se bouřlivé diskuse o bojkotu her, přesto se jich nakonec většina zemí zúčastnila.

A olympijské hry poprvé posloužily k propagandě totalitního režimu.

Nacisté se samozřejmě velmi snažili udělat dobrý dojem. A u mnoha zahraničních hostů také vzbudili sympatie – město bylo čisté, organizace perfektní a zdálo se, že v zemi konečně zavládnul pořádek. Leni Riefenstahlová během her natočila film Olympia – při jeho tvorbě důmyslně využila techniku a působivé světelné efekty.

Tak vzniklo monstrózní propagandistické dílo, k němuž coby stafáž posloužili zástupci celého světa.

Jedinou skvrnou na tváři árijského exhibicionismu byl Jesse Owens, americký atlet tmavé pleti, který se stal se čtyřmi zlatými medailemi nejúspěšnějším sportovcem tohoto ročníku.

DALŠÍ HRY, KTERÉ SE NEKONALY

Roku 1940 se měly hry konat v japonském Tokiu, ale byly zrušeny kvůli vypuknutí druhé čínsko-japonské války. Bylo tedy rozhodnuto o jejich přesunutí do Finska, ale i tady došlo k vojenskému střetu, když Finsko napadnul Sovětský svaz.

Válčení tedy opět dostalo přednost.

A o čtyři roky později neměl na olympijské hry nikdo ani pomyšlení – přinejmenším v Evropě bylo největší starostí lidí dožít se konce 2. světové války.

POUZE PRO VYBRANÉ

Další hry se konaly v Londýně až po dlouhé dvanáctileté pauze, v roce 1948. Japonsko a Německo, které válku prohrály, na ně však pozvánku nedostaly. Sovětský svaz pozván byl, ale o účast neměl zájem.

Stalin až po hrách roku 1952 pochopil, že sportovní úspěchy lze využít k režimní propagandě.

Byly to první hry studené války – a započaly novou éru olympijských her.

Politikiáda

PRVNÍ BOJKOTOVÝ ROČNÍK

Hry v Melbourne roku 1956 byly svého druhu přelomové – bojkotovalo je totiž hned sedm zemí, a to z různých politických důvodů. Nizozemsko, Švýcarsko a Španělsko bojkotem vyjádřily nesouhlas se sovětskou invazí do Maďarska a přítomností Sovětského svazu na hrách. Egypt, Írán a Libanon tak učinily v reakci na Suezskou krizi, v níž šlo o kontrolu nad strategicky důležitým Suezským průplavem. A Čínská lidová republika protestovala proti účasti Čínské republiky (dnešního Tchaj-wanu).

PROTEST PROTI ÚTLAKU

Rok 1968 dodnes vzbuzuje silné emoce, a to nejenom u nás. V Ciudad de México dva medailisté tmavé pleti při hymně zdvihli zaťaté pěsti s černými rukavicemi na rukou a sklonili hlavu na protest proti rasovému útlakuZa porušení olympijské zásady politické neutrality byli vyloučeni z americké reprezentace. Na stupních vítězů s nimi stál Australan, který je podpořil. Ten byl vyloučen také.

Jak se zdá, politickou neutralitu smí porušovat pouze Mezinárodní olympijský výbor.

Úplně politicky neutrální nezůstala ani naše reprezentantka Věra Čáslavská, která po srpnové okupaci odmítla vzdát čest sovětské vlajce. Ta ovšem diskvalifikovaná nebyla – asi pro ni měl Mezinárodní olympijský výbor větší pochopení. Byla to ostatně mladá, krásná (a bílá) žena, která si svými nespornými úspěchy v tomto roce vysloužila titul nejlepší sportovkyně světa.

PŘETLAČOVANÁ MEZI USA A SOVĚTSKÝM SVAZEM

Přeskočme nyní 70. léta a posuňme se do roku 1980. Tehdy se olympijské hry konaly v Moskvě a Spojené státy toho využily k nátlaku na Sovětský svaz kvůli invazi do Afghánistánu. Hry nakonec v čele s Američany bojkotovalo celkem 67 států.

Dalo se čekat, že Sověti si to nenechají líbit.

A také že nenechali. O čtyři roky později bylo pořadatelským městem Los Angeles. Sovětský svaz necelé tři měsíce před zahájením olympijských her odmítnul účast a k témuž přiměl i svoje vazalské země, včetně Československa. Mnoho sportovců, kteří se na hry připravovali a byli tehdy ve vrcholné formě, na to dodnes vzpomíná s hořkostí. Aby jim to nebylo tak líto, proběhla v Moskvě místo olympiády Družba 84.

Chabá útěcha.

Hry v Los Angeles přinesly ještě jednu zásadní změnu – počínaje jimi neplatí pravidlo, že olympijské hry musí organizovat stát. Kvůli pořadatelským (finančním) obtížím je od této doby mohou pořádat i soukromé společnosti.

A tak se z olympijských her stal byznys.

Olympijský bizár

Také na olympijských hrách se občas přihodí skutečně neobvyklé, až vtipné situace. A to i ve smyslu politickém.

KDYŽ SE CHCE, VŠECHNO JDE

V roce 1992 museli kvůli sankcím OSN jugoslávští sportovci v Barceloně nastoupit samostatně jako “individuální olympijští účastníci” pod olympijskou vlajkou.

ÍRÁNSKÝ STYL

A roku 2004 v Athénách byl íránský judista Arash Miresmaili vyloučen, protože přibral na váze. Na protest proti uznání státu Izrael ze strany Mezinárodního olympijského výboru totiž jedl.

Jeho odmítnutí bojovat s Izraelcem však bylo zapsáno v íránské síni slávy a národ ho považoval za vítěze olympiády. 

Alespoň podle tehdejšího íránského prezidenta Muhammada Chátamího.

Legitimizace teroru

Přenesme se nyní opět do současnosti.

CO SE TO V TÉ ČÍNĚ DĚJE?

Ve zkratce je to:

  • násilná anexe cizích území
  • zotročování lidí
  • genocida menšin
  • nucené sterilizace
  • pracovní tábory
  • všudypřítomný dohled státu
  • potlačování odlišných názorů
  • tvrdé represe
  • umlčování potížistů
  • mizení nepohodlných lidí
  • strach
  • násilí
  • všeobecná korupce
  • a v neposlední řadě těžká cenzura

V Číně prostě vládne násilnický totalitní režim.

Ale mají prachy.

A to je důvod, proč jim přes to všechno jdou ostatní státy na ruku. Amerika už dávno není nejvýznamnější světovou ekonomickou velmocí – toto prvenství nyní patří Číně. A proto si vztahy s ní nikdo raději nechce rozházet.

Peking je také první město, které hostilo jak letní, tak i zimní olympijské hry – a to pouhých čtrnáct let po sobě.

Proč asi? Existují pro to dva důvody – zůstalo spolu s kazašským Almaty jediným městem, kde se občané nepostavili proti pořadatelství letošních olympijských her. (V Číně by si totiž nějaký odpor asi nikdo nedovolil.) A mají na to prachy. Což se o jiných “vyspělých” zemích říct nedá.

“SPOLEČNĚ PRO SDÍLENOU BUDOUCNOST”

Heslo těchto olympijských her působí trochu děsivě. Podle něj to totiž vypadá, jako by se Peking měl snažit o vývoz svého úžasného totalitního režimu za čínské hranice do celého světa. Což vlastně už dělá. Jenom teď tak nějak víc oficiálně.

No potěš.

Něco vám řeknu. Nejen že nemám nejmenší zájem o totalitu v čínském stylu. Ani ji nehodlám podporovat… vlastně nijak.

A rozhodně nemíním pomáhat čínské propagandě ani přispívat k legitimizaci násilí, kterého se tamní režim dopouští.

Proto letošní olympijské hry nesleduji a je mi úplně jedno, kdo v jaké disciplíně uspěje a kolik získáme medailí.

Opravdu víme, co děláme?

Nikomu nevyčítám, jestliže se zajímá o průběh letošní olympiády a o to, jak si vedou naši sportovci. Nakonec je to každého věc. Jenom chci připomenout, že olympijské hry jsou možná sportovním svátkem, zároveň jsou však neoddělitelně spjaté i s politikou a byznysem.

Každý, kdo je sleduje, dává tichý souhlas s tím, co se v Číně děje.

A svůj souhlas automaticky dávají také sportovci, kteří se těchto her účastní, i média, která o probíhajícím sportovním klání v Pekingu informují.

Neboť je svobodou i odpovědností každého člověka, jak se zachová a čemu se rozhodne věnovat svou pozornost.

To rozhodnutí je tedy i na vás.

Odkazy

Olympijské politické hry – pořad ČT z cyklu Historie.cs

Antické olympijské hry – Wikipedie

Olympijské skandály a kontroverze – Wikipedie

1936: Nacistický olympijský sen – hraný dokument

Čínská Olympiáda – Kovyho YouTube kanál

Příběh, který se opravdu stal – Čína I. – podcast Markéty Lukáškové

Příběh, který se opravdu stal – Čína II. – podcast Markéty Lukáškové