Jací bychom měli být?

Všichni to známe. Zarytá přesvědčení o tom, co všechno bychom měli udělat a dokázat, jací bychom měli být… a co bychom naopak neměli.

A podobný přístup máme i k ostatním!

Až příliš často si myslíme, že by se měli chovat takhle, tamto by dělat neměli a co si to vůbec dovolují, když nejsou takoví, jak my si představujeme, že by měli být.

Ale kde se v nás bere ta jistota, jak by to (ať už cokoli) mělo “správně” být?

Jaký z toho máš pocit?

Faktem je, že každý má trochu jinou představu o tom, jak by se co mělo a nemělo. To, co je pro mě nepřípustné, mohou ostatní lidé brát jako něco úplně normálního – a naopak. Nemůžeme tedy s jistotou říci, co je a není správné.

Jediné, co můžeme rozlišit, je pocit, jaký z toho máme.

Pokud si myslíme, že bychom měli něco udělat, a pociťujeme při tom radost, pak zřejmě není co řešit. Máme-li ale nepříjemný pocit ať už z toho, že “bychom něco měli”, nebo i z pouhé představy, že to neuděláme, pak nám to na štěstí moc nepřidá.

Několik příkladů ze života:

  • Přijede tchyně, měla bych pořádně uklidit… aby zas neměla řeči.
  • Měl bych tu školu dodělat, i když mě nebaví… aby to rodičům nebylo líto.
  • Měla bych radši být zticha a nechat si to líbit… aby z toho nebyly ještě větší problémy.

Z toho je patrné, že hlavní motivací k tomu, co “bychom měli”, je strach z následků. Ty pro nás znamenají nepříjemné pocity, kterým se snažíme vyhnout i za cenu jiných nepříjemných pocitů.

Je to začarovaný kruh.

Nebudu, nebudu, nebudu to dělat!

Mnoho věcí děláme, protože si myslíme, že se to od nás očekává, nebo nás k tomu někdo přímo nutí. Ale když si uvědomíme, že to, co “bychom měli”, ve skutečnosti dělat nemusíme, může se stát, že se proti tomu vzbouříme a řekneme si, že:

“Nemusím dělat vůbec nic, co nechci.”

Což je bezpochyby pravda – konečné rozhodnutí, čemu se podřídíme a čemu nikoli, je vždy na nás.

Jenomže ani to nemusí být žádná výhra, máme-li pořád nepříjemný pocit, že neděláme to, co “bychom měli”.

Když máme špatné svědomí, cítíme zlost, strach, že si to ještě odskáčeme, nebo že nás lidi pomluví a budou si na nás ukazovat, pak nejsme o nic blíže štěstí, než jsme byli prve, když jsme (třebaže s nelibostí) dělali to, o čem jsme byli přesvědčeni, že se od nás očekává.

Kdyby všichni byli jako já...

Naopak v případě, kdy máme pocit, že by něco měl (nebo neměl) někdo jiný, nejsme motivováni obavou z toho, co bude následovat, pokud to tak neudělá. Podstatou tohoto přístupu je naše přesvědčení, že víme, jak by to mělo být “správně”.

Považujeme se za natolik morální, rozumné a dobré lidi, že můžeme rozhodovat za ostatní, co je pro ně dobré, jak by se měli chovat a jací by měli být.

Většinou si ani neuvědomujeme, co tímto postojem ve skutečnosti vyjadřujeme – že jsme lepší, víme to lépe, a tím pádem můžeme soudit

A přitom to vypadá úplně nevinně:

  • Měl by se víc snažit.
  • Měla by mi za to poděkovat.
  • Neměli by říkat takové věci.
  • Měli by se mít rádi.

Jsou to dvě strany téže mince – na jedné straně se bojíme, že budeme souzeni, a na druhé sami soudíme.

Už nemusíte mít blbý pocit

Když už si přiznáme, že máme nějaký problém (tedy něco, z čeho máme nepříjemné pocity, co nám vadí a komplikuje život) a že ten problém vychází z našeho vnitřního nastavení, pak se můžeme rozhodnout s tím něco dělat.

CHCI TO ŘEŠIT… ALE JAK?

Naše psychika, způsob uvažování a to, jak se v té které situaci zachováme, to vše se formuje už v průběhu dětství. Jsme-li vystaveni situacím a prožitkům, které v dané chvíli nedokážeme zpracovat, vytvoří si naše mysl mechanismus, jak se s nimi vypořádat. Je to jakýsi program, mentální vzorec, podle nějž se pak dál nevědomě řídíme.

Vytvořili jsme si jej, aby nám pomohl v těžké situaci, ale postupem času se z něj stala přítěž a překážka v dalším rozvoji.

Pokud se chceme této přítěže zbavit, pak se musíme dobrat původního znění daného programu.

Příklad z obrázku:

Žena si říká: “Měl by se snažit, abych byla šťastná.”

Jaká je realita?
Jsem pořád sama.
A jak to souvisí s dětstvím?
Chtěla jsem si hrát s tatínkem, ale byl pořád v práci. A když byl doma, tak si mě nevšímal.
Co si tam říkám jako malá?

Program: Nemá mě rád, protože si mě nevšímá.

Muž si říká: “Měl bych vydělávat víc peněz.”

Co se stane, když nebudu vydělávat?
Jestli nedokážu zajistit, aby se moje rodina měla dobře, tak selžu.
Jak to souvisí s dětstvím?
Maminka plakala, když se s tatínkem pohádali. Chtěl jsem ji rozveselit, ale ona plakala dál.
Co si tam říkám jako malý?

Program: Nedokážu jí pomoct.

Tyto dohledané formulace je třeba přijmout v jejich přesném znění. U různých lidí se sice mohou vyskytovat (a také že vyskytují) stejně znějící programy – přesto je každý z nich unikátní, spojený s konkrétní prožitou situací a specifickými pocity. Proto se pomocí přesně cílených otázek dohledává každý program zvlášť.

A čím většího množství programů se člověk takto zbaví, tím svobodněji se může rozhodovat – bez tlaku, bez výčitek a s radostí.

POKUD S TÍM NEMÁTE ZKUŠENOST, NECHTE SI POMOCI

V principu je to jednoduché, ale k tomu, abychom se dobrali přesného znění programů, musíme se umět dobře zeptat. Proto nemáte-li alespoň základní výcvik a zkušenost s jejich dohledáváním, doporučujeme raději navštívit terapeuta, který vám dokáže pomoci mnohem účinněji ;)

PS: Dává vám to smysl a chcete to zkusit? Seznam terapeutů, kteří pracují tímto způsobem, najdete například tady: www.metodarus.cz/cz/vyber-terapeuta