Pavlína Machková

Pavlína Machková

“Specialistka komunikace a vzdělávání týmu koordinátorka a moderátorka Evoluční proměny ČR. Taky fušuje do copywritingu a správy sociálních sítí.

Mám-li vyprávět svůj příběh, pak na prvním místě musím říct, že jsem člověk jako každý jiný, úplně obyčejná ženská, která má své problémy, své bolístky, sny a přání… prostě normální život.

Mí rodiče se rozvedli, když jsem byla malá, a máma na mě zůstala sama. Vyrůstala jsem tak trochu jako dříví v lese. A nebylo to se mnou jednoduché – ale co také v životě je, že. Vysokou školu jsem ani po letech nedokončila, nějakou dobu jsem nevěděla, co se sebou, a přestože v mnoha směrech nadaná, nevynikala jsem nijak a v ničem.

Nakonec jsem se začala živit jako pečovatelka. A starat se o babičky a dědoušky, kteří už sami nemohou, se mi na dlouhá léta stalo posláním a životní cestou.

Mezitím jsem si prošla několika vztahy, z nichž každý další byl ještě toxičtější než ten předchozí. Tehdy jsem na vlastní kůži zažívala násilí ze strany partnera a můj život celkově nestál za nic. Nebýt práce, která mě držela nad vodou, bůh ví, jak bych skončila. Ale nakonec jsem se rozhodla, že takhle už dál žít nechci. A to byl bod obratu!

V tu chvíli se můj život změnil, třebaže ta změna byla postupná, pozvolná a zpočátku nebyla příliš vidět. Ale s každým dalším dnem, s každým měsícem, který uplynul, jsem na tom byla čím dál lépe. Znovu jsem objevovala, kdo jsem, co mám ráda, co mě baví a co vlastně v životě chci. Postupně, krůček po krůčku, jsem za tím šla – a jdu pořád.

Taková “osobní evoluce” není vždy bezbolestná a neobejde se bez soustavné práce na sobě, ustavičné sebereflexe a pozornosti vůči sobě, svým pocitům a skutečným potřebám. Občas musím zatnout zuby a nepolevit, i když je to někdy těžké, i když se zdá, že to k ničemu není, i když se mi nechce. Ale stojí to za to. (A taky to není pořád samé trápení – spíš jde o to vytrvat, změnit své návyky a celkový přístup k životu ;)

Jít za svými sny a plnit si přání vyžaduje být k sobě naprosto upřímný, a to i v těch ošklivých, nepříjemných věcech. Musela jsem přijmout sebe sama a vyrovnat se s traumaty z minulosti (přesněji řečeno z dětství, neboť právě tam můžeme hledat pravou příčinu toho, co se nám děje později). V tom se mně osobně osvědčila metoda RUŠ – jeden z mnoha různých způsobů, jak se zbavit programů mysli, které člověka nevědomě ovládají a ztrpčují mu život. Postupně odkládám všechno staré a nepotřebné haraburdí, abych se mohla volněji nadechnout a naplno žít.

Každý má svou vlastní cestu a osobitý způsob, jak dosáhnout štěstí. Kdo opravdu chce, kdo se pro něj upřímně a celou svou bytostí rozhodne, ten ho také dosáhne. A stejně jako já si bude moct říct: “Jsem šťastný člověk. Úplně obyčejný, šťastný člověk.”