Zuzana Šimečková

“Lektorka jógy a hormonální jógové terapie – věnuje se Bachově květové terapii. Ráda pracuje s emocemi a emočními bloky.

Stát se architektkou – to byl můj sen. V 15 letech jsem tedy nastoupila na střední školu stavební v Třebíči a o 4 roky později odmaturovala z oboru pozemní stavitelství. Po pár letech rýsování výkresů mi došlo, že víc než sezení za počítačem mě naplňuje práce s lidmi. Moje představa o architektuře rozplynula. Naskytla se mi však příležitost odjet studovat do zahraničí a já ji využila.

V roce 2009 jsem odletěla do skotského Aberdeenu, nastoupila na Aberdeen College a následně na University of Aberdeen, kde se mi podařilo dokončit vysokoškolské vzdělání a vysloužit si titul Master of Arts v Managementu. To nejcennější, co jsem si z téměř pětiletého pobytu ve Velké Británii odvezla, ale nebyl diplom a písmenka před jménem. Byly to nesmírně cenné zkušenosti nasbírané každodenním životem, studiem a prací v cizí zemi, interakcí s lidmi z různých koutů světa a poznáváním kulturních rozdílů.

Nesmírně mě bavilo pozorovat, objevovat a rozvíjet (často skrytý) potenciál svých spolužáků a kolegů. Během týmové práce na univerzitě nebo v zaměstnání jsem vnímala, jak je každý člověk jiný a originální a jaký je za ním příběh. Fascinovala mě ta nádherná synergie, která vznikala v případě, kdy každý ten svůj potenciál využil k vytvoření společného projektu. Spojování, propojování a vzájemné obohacování se mě inspirovalo a nabíjelo. Toho jsem využívala i jako obchodní koordinátorka v pražském hotelu a následně jako investiční makléřka v rakouské realitní společnosti, což byly pracovní pozice, které jsem vykonávala po svém návratu do České republiky.

Moje potřeba být pánem (…tedy paní) vlastního života a času mne v roce 2019 přiměla dát výpověď a založit vlastní projekt s názvem Open Mind Project (projekt otevřené mysli), který již dlouhou dobu zrál v mých myšlenkách. Osvěta o zdraví a kvalitě života se mi jevila tak důležitá, že jsem ji chtěla šířit dál. Poukázat na to, k čemu jsem v posledních letech došla – že život máme ve svých rukách a je na každém z nás, jak s ním naložíme. Se vším, co nás trápí na fyzické, psychické nebo emoční úrovni, můžeme totiž něco dělat. O tom jsem přesvědčená.

Zuzana Šimečková

Jak jsem k tomuto závěru dospěla? Během několika let pátrání vycházejícího z vlastní potřeby. Nespokojenost v zásadních oblastech mého života mi pomáhala nacházet cesty, jak získat to, co jsem postrádala a zároveň si tolik přála – zdraví, lásku, spokojenost a radost ze života. A znáte to: „Když si něco přeješ, celý vesmír se spojí, abys to mohl uskutečnit.“ (Paulo Coelho) Jóga, meditace, zajímavé dokumenty o přirozených cestách ke zdraví a různé „alternativní“ zdroje byly nástroje, které mě navedly na cestu zpět sama k sobě.

Začala jsem se v sobě trochu „šťourat“ a zjišťovat, co mi brání v prožívání života tak, jak si jej představuji. Objevování souvislostí mezi tím, co se mi v životě děje právě teď a tím, co jsem již prožila v minulosti, mě fascinovalo. Bylo to takové hluboké poznávání sebe sama. Některé výzvy se ze začátku zdály být nepřekonatelné. Někdy se dostavilo naštvání na sebe, jindy na všechny ostatní. Sem tam přišel pocit bezmoci a sebelítosti a já se na to chtěla vykašlat. Cítila jsem však, že se vším, co mě trápí, mohu nějak pracovat a když budu chtít, mohu to změnit. Takže jsem zatnula zuby a vytrvale pokračovala. 

Před pár lety ale přišly nejnáročnější momenty v mém životě a já si přála, aby všechno skončilo. Neviděla jsem východisko a cítila pouze bolest a beznaděj. V těchto intenzivních stavech jsem ale objevila poklad – svou vnitřní sílu a vědomí toho, že do života nic nepřichází náhodou. Vše se děje pro naše dobro, přestože se to tak ze začátku nemusí jevit.

Vždy záleží pouze na úhlu našeho pohledu, z jaké perspektivy se na danou situaci rozhodneme podívat. Přestože to někdy byly opravdu velké výzvy, s odstupem času můžu říct, že se to vyplatilo, a cítím vděčnost za vše prožité.

A přesně v tom vnímám své poslání. Dělat průvodce lidem na cestě k sobě samým skrze fyzické tělo a prožívání emocí. Protože to jsou taková vodítka do našeho nitra, které vždy odráží vnější realitu. Tu, kterou zdánlivě nemůžeme ovlivnit. Jenže my to děláme. Ovlivňujeme ji každý den – jen si to často neuvědomujeme. Vše začíná a končí u nás a každý z nás má moc ovlivnit svůj život. Záleží jen na tom, jestli se pro to vědomě rozhodneme a dovolíme si to. Není to dokonalé?